Ariane 5 odstartovala
Hubble chytil modré opozdilce
Galileova mozaika
Spatříme planety u cizích hvězd?
 
Rubriky:

Názory: Kolik má sluneční soustava planet?
Recenze: Smutní černí muži
Pozorování: 45. týden na obloze (3. – 9. listopadu 1997)
Pozorování: Další ufo nad Brnem
Čtivo: Miroslav Holub, Potíže na kosmické lodi

Evropský nosič nové generace, raketa Ariane 5, úspěšně odstartovala ve čtvrtek ve 14:34 našeho času z kosmodromu Kourou ve Francouzské Guianě. První pokus, v červnu loňského roku, byl neúspěšný. Na oběžnou dráhu se tak dostaly dvě nefunkční makety a malý experimentální vědecký satelit. Přepokládá se, že by letos měly následovat ještě tři další zkušební lety. Evropská kosmická agentura se tak zřejmě dostane z finančních potíží. Ariane 5 totiž bude využívána především pro komerční záležitosti.

Na obrázku jsou zachyceny zbytky Ariane 5 po explozi při neúspěšném startu v červnu loňského roku. Foto AP.

obsah
 
 

Hubble chytil modré opozdilce

Již několik desítek let se běžně pozorují záhadné hvězdy porušující naše představy o evoluci hvězdokup. Všeobecně se totiž považuje za správné, že všechny hvězdy ve hvězdokupách vznikly prakticky ve stejný okamžik, že jsou tudíž stejně staré. Existují však stálice – tzv. modří opozdilci (angl. blue stragglers), které jakoby ve vývoji zaostávaly o stamiliony let za zbylými členy. Teorií omlouvajících jejich existenci je hned několik.

• Mohou skutečně představovat druhou generaci hvězd v kupách. Tato možnost se ale příliš vážně nebere - neexistuje zde totiž dostatečné množství mezihvězdného plynu, ze kterého by mohly vzniknout.
• Druhou možností je, že jsou osamocenými hvězdami, jejichž život (myslí se tím spalování vodíku v jádru) prodlužuje masivní vnitřní promíchávání, kdy se z vnějších částí přesunuje k jadernému reakturu ve středu hvězdy nový vodík.
• Třetí teorie pak předpokládá, že modří opozdilci jsou členy těsných dvojhvězd. Byly původně lehčí složkou, která té druhé ukradla dostatek hmoty na to, aby se mohla před vzdáleným pozorovatelem jevit mladší.

Kulové hvězdokupy jsou rozsáhlými systémy až milionu hvězd, které mají kulový tvar o průměru asi dvacet světelných let. Patří mezi nejstarší hvězdné objekty ve vesmíru. Jejich věk v naší Galaxii se pohybuje kolem deseti miliard let. V jádrech hvězdokup se mohou jednotlivé hvězdy navzájem těsně přibližovat, dokonce i srážet. Pozorují se zde různá exotická tělesa jako rentgenové dvojhvězdy, pulsary, modří opozdilci apod. 47 Tucanae (NGC 104) je jednou z největších a nejjasnějších. Dokonce je na hranici viditelnosti bez dalekohledu.
Hubblův kosmický dalekohled zde poprvé modré opozdilce pozoroval v roce 1991. Prezentovaný obrázek vznikl kompozicí tří snímků v ultrafialové, zelené a červené barvě. Barevná škála byla zvolena tak, aby se vyvinutí červení obři (v jejich středu již neprobíhá spalování vodíku na helium) jevili oranžoví, hvězdy, jež ve svém nitru vodík ještě spalují, bílí a modří opozdilci modří. (Foto NASA, STSCI, R. Saffer, D. Zurek)

Při každém ze svých průletů kolem Jupiteru se americká sonda zaměřila na jeden ze čtyř největších satelitů planety. Vědci dnes, na konci základní mise, pro všechny své příznivce připravili nádhernou mozaiku, která tato unikátní tělesa názorně charakterizuje. Zleva doprava, v pořadí od planety, to jsou Io, Europa, Ganymed a Callisto.
Horní řádek zachycuje globální pohledy na čtyři tělesa ve stejném měřítku. Nejmenší detaily mají velikost pod dvacet kilometrů. V prostředním řádku jsou vybrané pohledy na typické části povrchu (oproti horním desetkrát zvětšené). Na měsíci Io zde uvidíte lávová pole (tmavé skvrny), stovky kilometrů dlouhé praskliny v ledovém krunýři na Europě, světlé oblasti na Ganymedu a stopy po dopadech planetek a komet na Callisto. Spodní řádek obsahuje obrázky s největším získaným rozlišením, které se používají k detailnímu studiu měsíců.
Barvy na snímcích jsou umělé a zvýrazňují detaily jinak lehce přehlédnutelné. Umožňují nám také odhadnout chemické složení povrchu. Například na levém snímku v prostřední řadě je nápadná červená skvrna. Jedná se o materiál čerstvě vyvrhnutý jedním z vulkánů na Io. Okolní žluté oblasti obsahují obdobný materiál, ovšem staršího data. Snímek vedle zachycuje praskliny na Europě. Modrá barva patří ledu, nahnědlá tenké pokrývce z tmavšího materiálu.
Na všech snímcích je sever nahoře. Horní řada globálních pohledů zachycuje detaily o velikosti deset kilometrů na pixel. Prostřední řada jsou oblasti o velikosti přibližně 1000x750 kilometrů s rozlišením 1,8 km/pixel. Spodní černobílé obrázky pak představují plochy desetkrát menší s rozlišením jen 180 metrů. (Celkový pohledy na Callisto, větší oblast na Ganymedu a detailní pohled na Io pořídily sondy Voyager v roce 1979. Ostatní snímky Galileo během června 1996 až 1997.) Prohlídka jednotlivých měsíců dosud nebyla ukončena. V roce 1999 se například plánuje těsné přiblížení k Io. Tehdy by se mohly získat snímky s rozlišením až šest metrů!

Spatříme planety u cizích hvězd?

Již několik let se astronomové domnívají, že mají důkazy o existenci obřích planet u cizích hvězd. Dokonce jich je známo více než planet sluneční soustavy. Dosud však byly pozorovány pouze nepřímo – na základě rozboru pohybu mateřských hvězd. Žádný z existujících dalekohledů, ani Hubble Space Telescope, totiž není schopen slabé planety v těsné blízkosti zářivých hvězd zobrazit. Tato situace se však možná již brzo změní.
Neville J. Woolf a Roger Angel z Arizonské univerzity totiž navrhli koncepci dalekohledu s názvem "Terrestrial Planet Finder", který by měl být schopen cizí planety zachytit. Přístroj, složený ze čtyř zrcadel, bude kroužit na oběžné dráze kolem Země.  Dvě poslouží k interferometrickému "vymazání" rušivého světlo hvězdy, zbývající se zaměří na slabé objekty v okolí. Současně bude možné pořizovat spektrum a určovat tak chemické složení. "Hledač planet" ovšem představuje třetí až čtvrtou generaci kosmických dalekohledů po HST. Na jeho realizaci si tudíž budeme muset ještě několik desetiletí počkat.