Astronauti na Columbii připravují náročný výstup

Dnes, tj. v pondělí, se začala posádka raketoplánu Columbia připravovat k původně neplánovanému náročnému výstupu do kosmického prostoru. Pokusí se ručně zachytit satelit SPARTAN, který se po neúspěšném pátečním vypuštění pohybuje v blízkosti lodi.
Malý satelit SPARTAN 201 určený ke studiu Slunce, se v pátek krátce po svém odpoutání pomalu rozrotoval a nemohl tak splnit své poslání. Jelikož se jej nepodařilo zachytit robotickou rukou, rozhodlo se v neděli, že jej vlastníma rukama chytí astronauti. Vědecký program již byl zrušen, nicméně činitelé NASA chtějí družici o váze přes jednu tunu a v ceně asi deset milionů dolarů využít při některém z budoucích letů raketoplánu. Výstup do vesmíru by se měl uskutečnit během této noci a provedou jej Winston Scott a Takao Doi.
 

• Doporučujeme stránky A Multimedia Tour of the Solar System

Seznamte se s největšími Uranovými měsíci:

Miranda  Z pěti největších Uranových měsíců je právě Miranda geologicky nejzajímavější. Její průměr je asi pět set kilometrů, z velkých satelitů je nejblíže k planetě. Její povrch je slepenec různých typů terénů. Některé části jsou pokryty kopci a údolími o výšce až deset kilometrů jako na Marsu, jinde jsou oblasti podobné Měsíci. Nejzajímavějším dosud známým útvarem je struktura v podobě písmene V (viz obrázek, vpravo nahoru od středu). Předpokládá se, že předek Mirandy byl v minulosti následkem srážky rozbit na na množství úlomků, které časem "slepily" nový měsíc. To, že o Mirandě víme tolik podrobností, je dílem náhody. Během průletu Voyageru 2 byla vybrána jako orientační bod.

Ariel  Ariel má průměr přes tisíc kilometrů. Na povrchu je pokryt ledem s množstvím různých prasklin, z nichž některé jsou hluboké až deset kilometrů s délkou několik set kilometrů. Existují zde celé sítě klikatících se a navzájem prostupujích údolí. Na rozdíl od Mirandy je Ariel pokryt krátery všeho druhu. Předpokládá se, že na něm dochází k aktivním změnám povrchu. Světlá skvrna u levého okraje kotoučku je okolím jednoho novějšího kráteru. Většina z čerstvých kráterů je natolik malá, že je na přiloženém snímku nerozlišíte. Ariel nalezl v roce 1851 William Lassell.

Umbriel  I když je dle názvu sourozenec Ariela a Titanie, je Umbriel neobyčejně tmavým světem. Jeho povrch odráží pouze 10 až 15 procent dopadlého slunečního světla (o polovinu méně jako třeba Ariel). Proč je tak tmavý, je záhadou. Umbriel byl pojmenován podle postavy z Popeho básně Uloupená kadeř. Jeho průměr je asi 550 kilometrů a kolem planety obíhá ve vzdálenosti 250 tisíc kilometrů.

Titania  Největší Uranův měsíc (průměr asi 1600 kilometrů), na kterém se nachází jen málo velikých kráterů. Ty byly zřejmě "smazány" vlivem vulkanické aktivity krátce po vzniku tělesa. "Láva" – směs vody a dalších přísad, se vylila na povrch a ihned utuhla. Na Titánii jsou také několik set kilometrů dlouhá údolí, která naznačují, že když nitro měsíce zmrzlo, mírně se rozepnulo a kůra měsíce tak popraskala. Měsíc, stejně jako Oberon, nalezl roku 1787 William Herschel. Pojmenovány jsou podle Shakespearovy komedie Sen noci svatojánské.

Oberon  Uranův vnější měsíc je opět pokrytý ledem a množstvím kráterů. Uprostřed přiloženého snímku si můžete všimnout tmavé skvrnky. Kapalina bohatá na uhlík zde zaplnila dno kráteru a zamrzla v podobě hnědočerného jezírka. Světlý led kolem pak roztál díky ohřátí povrchu při dopadu asteroidu. Je jen o několik desítek kilometrů menší než Titania. Stejně jako ostatní Uranovy měsíce jej tvoří z 40 až 50 procent vodní led. Zbytek je skála.

Tak tedy Leonidy letos byly – a docela slušné. Od nás ovšem nikdo neviděl skoro nic. Ten, kdo měl trochu štěstí, spatřil trhlinami mezi mraky pár jasných meteorů (těch mají Leonidy požehnaně). Náhoda nejvíc asi přálai Romanu Maňákovi, jenž z Veselí nad  Moravou ráno 16. listopadu (víc než den před maximem) viděl čtyři jasné meteory – nejslabší z nich byl 0 mag. Nejjasnější v 02:13:54 UT (3 s) byla Leonida –8 mag se stopou 32 sekund dlouhou, viděná mezi mraky. Nebyla to však jen smůla na počasí (nebo spíš málo štěstí – škaredě je v této době skoro vždycky), ale i to, že se celkem slušně splnila předpověď polohy maxima na odpoledne sedmnáctého našeho času.
Trochu víc jasných Leonid viděli pozorovatelé na severozápadě Evropy – tam bylo počasí lepší než u nás. Několik jich bylo mezi –3 a –6 mag. Frekvence přepočtená na radiant v zenitu byla ráno 17. listopadu kolem padesáti meteorů za hodinu, o den později asi čtyřicet. Také evropské radary vyšly naprázdno: kolem 12. hodiny světového času začala výrazněji růst frekvence – ale současně zapadat radiant. Zdá se, že vedlejší maximum nastalo mezi 10–11:30 UT.
Takže letošní Leonidy byly pozorovatelné z Ameriky. Zatím nejpodrobnější výsledky poskytují hodinové frekvence kolem 150 meteorů za hodinu. Pozorovací podmínky (rušivý Měsíc) velmi komplikují korekce pozorovacích údajů, je však pravděpodobné, že po shrnutí dalších dostupných pozorování zůstanou frekvence vyšší než sto meteorů v hodině. Také v poloze maxima není zatím úplná shoda, je však zřejmé že nastalo mezi 17,51 a 17,63 světového času. Než bylo možné začít roj sledovat v Japonsku, byl skoro konec. Zdá se ale, že Japonci měli přece jen trochu víc štěstí než my: kolem 17,78 asi nastalo vedlejší maximum s frekvencí kolem 80 meteorů v hodině.
Jak budou vypadat Leonidy v dalších letech? V příštím roce bude úzký srpek Měsíce krátce před novem v Panně, maximum by mělo nastat ve večerních hodinách sedmnáctého, bohužel dříve, než radiant vyjde nad obzor. V roce 1999 (asi jeden a půl roku za kometou je největší pravděpodobnost meteorického deště) bude Měsíc těsně po první čtvrti a maximum by mělo nastat po půlnoci 18. listopadu.
Z předpovědí maxim mladých Perseid ale už také víte, že všechno může být úplně jinak. Jinak by to vlastně nebylo ani moc zajímavé.
 

Americká námořní observatoř (USNO) koncem minulého roku dokončila a počátkem letošního roku začala poskytovat katalog, který se může pyšnit tím, že je to v dnešní době nejobsáhlejší hvězdný katalog na světě – obsahuje totiž údaje pro 488 006 860 objektů. Katalog nese označení USNO A1.0 a je založen na snímcích známé Palomarské přehlídky oblohy a jejího jižního (ESO) rozšíření. Pro jeho zhotovení bylo nutno vymyslet a zhotovit zcela nový scanovací přistroj PMM (Precision Measuring Machine) pracující ne s jedním paprskem či lineárním CCD snímačem, ale s plošnou CCD maticí. Katalog obsahuje údaje o poloze (rektascenze, deklinace pro ekvinokcium 2000), jasnosti ve dvou barvách a doplňkové informace pro objekty až 22 magnitudy.
Katalog má i své mouchy – vyskytují se v něm chyby, některé hvězdy chybí, jsou tam i "bílá" místa (okolo jasných hvězd a v mlhovinách), ale "nikdo není dokonalý". Vzhledem k množství dat je katalog distribuován jako sada 10 CD-ROM disků pro vědecké účely zdarma (informace najdete na http://psyche.usno.navy.mil/pmm/). Pro příležitostné uživatele je dostupný na WWW na přinejmenším 3 místech

• http://archive.eso.org/skycat/servers/usnoa
• http://asteroid.lowell.edu/cgi-bin/koehn/webnet
• http://viyier.u-strasbg.fr/cgi-bin/PMM-USNO-A1.0