Dvě hodiny a sedm minut po začátku výstupu v noci z pondělí na úterý Winston Scott a Takao Doi úspěšně vlastníma rukama chytili satelit Spartan 201. Astronauté asi hodinu pozorně sledovali pomalu rotující satelit, teprve pak se rozhodli k akci. Nyní je Spartan bezpečně uložen nákladovém prostoru. Jeho zachycení se ukázalo mnohem jednodušší než se původně předpokládalo. Poté se Doi a Scott věnovali některým plánovaným aktivitám - tj. testování různých přístrojů pro budoucí Mezinárodní kosmickou stanici. Celá výprava do volného prostoru trvala téměř osm hodin.
Mise Spartan 201 však nebyla podle původní předpokladů zcela zrušena. Raketoplán Columbia má totiž dostatečné množství paliva k dalšímu vypuštění družice, které se předpokládá v nejbližších dnech. Důvodem páteční poruchy satelitu totiž byla buď chyba posádky či problémy s programovým vybavením. Spartan se jinak zdá být v pořádku, existují jen obavy ohledně dostatečné kapacity jeho elektrických baterií. Jestli dostane druhou šanci, bude celý program omezen na šest až dvacet čtyři hodin. Alternativní plán pak počítá s tím, že by Spartan 201 pracoval uchycen na konci automatické ruky. Let Columbie by proto také mohl být o jeden den prodloužen.
Nyní na palubě probíhají plánované pokusy za nízké gravitace. Omezil se také počet letových korekcí, aby se ušetřilo co největší množství paliva. (Foto NASA)
 

Kdy může být malé těleso sluneční soustavy prohlášeno za kometu? A kdy za planetku? Odpověď na tyto jednoduché otázky vůbec jednoduchá není. Příkladem může být objekt pojmenovaný Elst-Pizarro. Nalezl jej 7. srpna 1996 Eric W. Elst na snímcích pořízených Guido Pizarrem z Evropské jižní observatoře.
Za planetky se považují pevná tělesa menší než planety a větší než deset metrů, která se pohybují po víceméně kruhových dráhách nepříliš odlišných od roviny ekliptiky (v ní se pohybuje Země kolem Slunce). Kometární jádra se naopak většinou pohybují po značně výstředných dráhách, a jsou-li na povrchu dostatečně zahřáta, uvolňuje se z nich plyn a prach. Kolem jádra se vytvoří přechodná atmosféra rozptylující sluneční světlo, tzv. koma.
 

• Terrestrial Impact Craters
• Zdeněk Pokorný, Zkáza přichází z kosmu

Některé zajímavé krátery světa:

Barringer Mateor Crater, Arizona, U.S.A.  Má průměr asi jeden kilometr a je starý pouhých padesát tisíc roků. Dnes je považován za typický příklad impaktního kráteru (tj. vznikl po dopadu vesmírného tělesa). Jedná se o první jasně identifikovaný kráter na Zemi. Ve dvacátých letech zde totiž byly nalezeny drobné fragmenty z dopadlého meteoritu (impaktoru). Jedná se pravděpodobně o nejfotogeničtější stopu po dopadu mimozemského tělesa.

Chicxulub, poloostrov Yucatan, Mexico  Dlouhou dobu neznámý, ale dnes pravděpodobně nejznámější kráter na světě. Barevný snímek je třídimenzionální mapou místního gravitačního a magnetického pole. Je na ní zcela zřetelný kráter o průměru asi tři sta kilometrů, který je jinak pohřbený pod několik set metrů tlustou vrstvou sedimentů. Vznikl přibližně před 65 miliony roky. Následkem pádu planetky o velikosti 10 až 20 kilometrů vyhynula většina vyšších forem života na Zemi. Chicxulub je název vesnice nacházející se poblíž středu kráteru.

Aorounga, Čad, Afrika  Pád planetky či komety před několika stovkami milionů let zanechal na radarových snímcích z družic viditelnou stopu v poušti Sahara v severním Čadu. Původní kráter o průměru 17 kilometrů byl zasypán sedimenty a z části i značně porušen. Tmavé vodorovné pásy pásy naznačují směr převládajících větrů, jež tisíce let erodují okrajové valy. Vědci se domnívají, že Aorounga je jedním z řetězce několika kráterů vzniklých současně.

Wolfe Creek, Austrálie  Wolfe Creek o průměru necelý jeden kilometr a stáří asi tři sta tisíc let je relativně dobře zachovalým kráterem, jen z části zavátý pískem, v centrální Austrálii. Okrajové valy vystupují asi 25 metrů nad okolní terén, zatímco dno je asi padesát metrů pod jeho úrovní. V místech kráteru byly nalezeny oxidované zbytky meteorického železa a přetavené sklo.

Roter Kamm  Roter Kammm na snímku z vesmírného radaru. Jeho okraj tvoří světlá, kruhová struktura vpravo od středu obrázku. Jedná se o středně velký kráter s průměrem dva a půl kilometru a hloubkou 130 metrů. Ukrývá se pod asi sto metrů tlustou vrstvou sedimentů. Na normálních snímcích zemského povrchu tedy není vidět. Modré zabarvení může mít materiál vyvržený během impaktu. Tmavé oblasti jsou tenké vrstvy navátého písku. Zeleně zabarvené části jsou pokryty vegetací.

Manicouagan, Quebec, Kanada  Se sto kilometry v průměru je jedním z největších zachovalých pozemských kráterů. Na obrázku z amerického raketoplánu je zachyceno asi 70 kilometrů velké kruhové jezero, vzniklé pozdější ledovou erozí .

Clearwater Lakes, Quebec, Kanada  Dvojice kráterů, jež vznikla současne ze dvou spřízněných těles. Na Zemi se jedná o zcela unikátní jev.  Oba jsou zaplaveny vodou. Větší Cleawater Lake West má uvnitř nápadnou kruhovou soustavu ostrovů s průměrem deset kilometrů. Velikost obou kráterů je 22, resp. 32 kilometrů, stáří asi 300 milionů let.