Zvláštní příloha:
Skleněné oči světa (R. Novák)
Vítejte na Marsu (M. Grün, P. Jakeš)
Co oči nevidí (J. Grygar, M. Grün)
 
 
 
 

Columbia: Druhý výstup do prostoru
 
Včera se uskutečnil druhý a původně neplánovaný výstup dvojice astronautů Winston Scott a Takao Doi do volného kosmického prostoru. Vycházka, označovaná jako EVA (Extra-Vehicular Activity), trvala necelých pět hodin. Asi tři hodiny po začátku astronaut Scott vypustil zařízení "Aercam Sprint" - řízeně se pohybující automatickou kameru o velikosti plážového míče na volejbal. Její let byl ovládán z paluby raketoplánu pilotem Steve Lindsey. Zařízení přeletělo z jednoho konce raketoplánu na druhý a pořídilo množství velmi pěkných snímků. Nad hlavami astronautů se kamera pohybovala kolem jedné hodiny. Po celou dobu pracovala naprosto bez závad. Let opět skončil v náruči Winstona Scotta.
Aercam je prototypem kamery, kterou hodlá NASA využívat při vnější kontrole plánované Mezinárodní kosmické stanice.  Astronauti tak budou vystupovat do volného kosmického prostoru jen v nezbytně nutných případech. Dle současných představ se stavba budoucí stanice odhaduje na pět let a vyžádá si téměř 1150 hodin pobytu amerických a ruských kosmonautů mimo loď.

Aercam Sprint (Autonomous Extravehicular Activity Robotic Camera Sprint)

Základní parametry: Kulový průměr 35 centimetrů, váha 16 kilogramů, cena 3 miliony dolarů

Vybavení: dvě barevné televizní kamery (jeden objektiv o průměru 6 milimetrů a druhý o průměru 12 milimetrů), naváděcí elektronika, dvanáct malých trysek na stlačený dusík, šest zábleskových diod na povrchu zviditelňující zařízení při pohybu ve stínu. Dálkové ovládání z paluby raketoplánu se provádí pomocí jednoduché anteny, dvojice laptopů a ručního ovladače. Maximální rychlost 25 centimetrů za sekundu. Lithiové baterie omezují délku letu na sedm hodin, což je normální doba trvání výstupu astronautů do volného kosmického prostoru.

Smysl: Prototyp kamery určené k vizuální kontrole vnějších částí Mezinárodní kosmické stanice, příp. raketoplánů. Na snímku paluba raketoplánu Columbia viděná očima Aercamu.

Mezinárodní vědecký tým vedený Stevem Howellem (Wyoming University) objevil nový typ hvězd: o velikosti Jupiteru, avšak mnohem hmotnější a s velmi unikátním složením.
Docent Howell spolu s astronomy z Arizony, Georgie a Anglie studoval vývoj starých těsných dvojhvězd. Většina hvězd ve vesmíru vznikne v soustavě dvou či vícenásobných párů. Dvojhvězdy pak obíhají kolem společného těžiště a jsou-li dostatečně blízko sebe, mohou se vzájemně ovlivňovat i ve svém vývoji. Těsné páry obíhají dokonce tak blízko, že by se celé vešly pod povrch Slunce - umístili-li bychom jejich těžiště do centra Slunce. Skupina Steva Howella použila ke své práci největší dalekohledy světa - např. Herschelův dalekohled na Kanárských ostrovech, výpočty pak probíhaly na superpočítačích. Vznikly tak nové modely vývoje starých a těsných dvojhvězd.
"Objev dalšího typu hvězd není něco, co by se podařilo každý den", říká dr. Howell, "na počátku tohoto století vedlo spojení astrofyzikální teorie a pozorovací praxe k objevu bílých trpaslíků, neutronových hvězd a černých děr. Až nyní však byly rozšířeny řady nebeských objektů o další druh."
Vývoj hvězd je poměrně rozmanitý - vždy však závislý na původní hmotnosti hvězdy a není-li hvězda ve vesmíru osamocena, pak také na druhé složce, která její vývoj může v mnohém změnit.
"Ve většině případů těsných dvojhvězd původně těžší hvězda končí svůj život jako bíly trpaslík. Lehčí hvězda se snaží žít svůj normální život a vyvíjet se podle zákonů hvězdné evoluce. Odevzdává však část svojí hmoty bílému trpaslíku. Je dokonce možné, že vše, co z této hvězdy zbude, je pouze odhalené jádro s velikostí srovnatelnou například s Jupiterem a hmotností rovnou přibližně 0,05 původní hmoty. Taková hvězda už nemá žádný vodík, který by mohla nukleární syntézou měnit na těžší prvky a její vývoj je tak naprosto jiný, než u ostatních hvězd. Její chemické složení je také velmi netypické."
Podle Howella je samozřejmě nutné po ukončení celé práce získat mnohem větší a podrobnější pozorovací materiál, který by měl výsledky potvrdit. "Je příjemné vidět, že vesmír si ještě stále schovává do zásoby překvapení a záhady, které můžeme řešit." říká Howell.
 

Vydejte se na cestu vlastní fantazií. Sedněte do rakety a vyražte na dlouhý výlet, na cestu za hranice našeho hvězdného ostrova – Galaxie. Jaký pohled se nám asi naskytne, podíváme-li se na Mléčnou dráhu z boku? Kdo ví. Nemusíte však být smutní, nemusíme ani plýtvat palivem, stačí se rozhlédnout kolem sebe a ve vesmíru určitě najdeme něco podobného jako Galaxii z boku – například NGC 891, která se nachází v souhvězdí Andromedy ve vzdálenosti asi 30 milionů světelných let. Není tedy nutné stavět raketu, stačí levnější a (možná) užitečnější dalekohled, jehož primární zrcadlo má průměr asi tři a půl metru. A ani ten nemusíme stavět, stojí už na hoře Kitt Peak v Arizoně. To, co nám ukázal, najdete na přiloženém obrázku. Galaxii z boku. Galaxii, která má kolem sebe neprůhledný prach a plynu. Galaxii, která vypadá podobně jako ta v níž žijeme my.
Astronomové z univerzity ve Wisconsinu – Christopher Howk a Blair Savage pořídili snímek při studiu procesů, jakými galaxie špiní své okolí vlastními "exkrementy". Ukázaly se na něm spousty prachu a plynu, které obklopují galaktickou rovinu a vytváří tak neprůhledný pás kolem celé galaxie. Nachází se v něm mnohem více materiálu, než se původně očekávalo.
Vědci objevili mračna, jenž byla vypuzena do vzdálenosti pěti tisíc světelných let nad a pod rovinu galaxie. Dříve se astronomové domnívali, že tato látka je do těchto míst dopravena výbuchy supernov, ale příliš velké množství pozorovaného materiálu tomu odporuje – to by muselo v galaxiích explodovat mnohem více supernov, než pozorujeme. Howk a Savage se domnívají, že materiál se do hala dostává jiným způsobem – hvězdným větrem, jenž žene látku až do těchto vzdáleností. Nezapomeňme, že galaxie má poměrně velké množství hvězd, takže je jen otázkou výpočtů, zda bude tato doměnka potvrzena či nikoli.