Zvláštní příloha:
Skleněné oči světa (R. Novák)
Vítejte na Marsu (M. Grün, P. Jakeš)
Co oči nevidí (J. Grygar, M. Grün)
 
 
 
 
Po uzávěrce 15. 12. (21:50): Při přípravě posledního vydání jsme zapomněli přiložit tabulku s přelety stanice Mir. Uvidíte ji prakticky každý večer. Jako nápadně jasný bod ji spatříte vždy někde nad západním obzorem a bude se pomalu pohybovat směrem na severovýchod.
 

Kulové hvězdokupy, gravitačně vázaná společenství stovek tisíců a někdy i milionů hvězd, která obklopují celou naši Galaxii, jsou vděčným cílem mnoha amatérských dalekohledů. Jako s kruhovými skvrnkami, z nichž některé jsou viditelné i bez dalekohledu (M 13 v Herkulovi, omega v Kentaurovi), se s nimi setkáváme především na letní obloze. Jak ale ukazují poslední studie tyto, alespoň v případě naší Galaxie, neobyčejně staré útvary tu nejsou navždy. Naopak, během následujících několika miliard let o většinu z nich nenávratně přijdeme.
Kulové hvězdokupy tvoří ohromné kulové halo obklopující galaktický disk. Kolem těžiště Galaxie se pohybují po neuzavřených křivkách. Tak jak procházejí středem našeho hvězdného ostrova, působí na ně gravitační síla galaktického jádra a ohromných molekulových oblaků. Postupně jsou očesávány o jednotlivé hvězdy, zanikají.
Oleg Y. Gnedin a Jeremiah P. Ostriker z Princeton University přitom ukázali, že se kulové hvězdokupy ničí mnohem rychleji, než jak jsme se dosud domnívali. Během následujících deseti miliard let bude polovina, dost možná i celých devadesát procent, všech hvězdokup zcela zničeno.
Gravitační síla, jíž působí Galaxie na hvězdokupy, však není jediným faktorem ve hře. K úbytku dochází také vlivem evoluce: hvězdy v kupách se prostě vyvíjejí, stárnou a zanikají. K tvorbě nových stálic tu přitom není dostatek mezihvězdného materiálu.
Bez známého mechanismu, pomocí kterého by si naše Galaxie doplňovala svůj harém kulových hvězdokup, je jasné, že o ně dříve nebo později přijde. Již dnes na nebi obdivujeme jen malou část kdysi bohaté populace hvězdokup a i ta se v budoucnosti nenávratně vytratí.
 

Dějství první: Pokud mne paměť neklame, v tomto kraji nikdy nebývalo mnoho hvězdáren. Když tu v 60. letech jedna taková vznikala, končila již první vlna poválečného nadšeného budování hvězdáren–gigantů i docela malých hvězdárniček. Boskovická pozorovatelna se jistě zrodila z lásky k věci, s nutnou podporou (a schválením, že ano?) místních funkcionářů, ale hlavně ze zájmu hrstky amatérů ukázat svému okolí něco z pěkných zákoutí vesmíru. Nedovedu si ani představit, že by tomu bylo jinak. Jenže léta plynula a ať už příčiny byly jakékoli, dalekohled chátral, do pozorovatelny zatékalo čím dál víc a  vše nasvědčovalo tomu, že boskovickou hvězdárničku stihne osud mnoha podobných.
Dějství druhé: v pátek 12. prosince 1997 se v nevelké pozorovatelně na základní umělecké škole na Náměstí 9. května scházejí místní astronomové a pár jejich přátel, radních a pozvaných hostů. Důvod je jasný každému, kdo vystoupal stovku schodů do podkroví: otevírá se zde zrenovovaná hvězdárna. Pod elegantně konstruovanou odsuvnou střechou se na masivní montáži nachází opravený 240 mm reflektor, před konečným smontováním je schmidtova komora (obojí s vyhlášenou optikou ing. Gajdůška). Provozní prostory jsou tu docela skromné, ale vyhlížejí sympaticky jednoduše. A pak jsou zde důležití lidé: několik budovatelů, vedených vysokoškolákem Pavlem Kopeckým. Nad nimi drží ochranný deštník Městské kulturní středisko, zdroj nezbytných peněz (jistě ne astronomicky velkých) a nástroj pro jednání s okolním světem. Za své krátké návštěvy na hvězdárně jsem měl intenzivní dojem, že pracovníci kulturního střediska jsou na své astronomy náležitě hrdí. Po pravdě řečeno, já také, i když nemám vůbec žádnou zásluhu na tom, že se toto dílo podařilo. Jsem jednoduše rád, že ožila astronomická činnost až natolik, že i město Boskovice se rozhodlo investovat do obnovy hvězdárny. Osvícená rozhodnutí radních je třeba pochválit, tato investice se jim určitě vrátí.
Dějství třetí: je páteční prosincový večer, píše se rok … řekněme 2000 … a na hvězdárně se pod jasnou oblohou schází hlouček místních občanů. Zaplatí přiměřené vstupné a na oplátku jim demonstrátoři–studenti ukazují zajímavosti zimního nebe a diskutují o věčných astronomických problémech. Nehrají si na vědce, plní jen to, co kdysi sami – při otevírání hvězdárny – prohlašovali: chceme předávat radost z poznávání dál. Když všichni dostatečně vymrznou, sejdou o poschodí níž a na monitoru počítače si ještě chvíli prohlížejí poslední snímky z Hubblova teleskopu, čtou čtvrteční vydání Instantních astronomických novin a pak jen pro udržení formy si divoce zasurfují na Internetu. Poslední návštěvník se loučí, ale někteří studenti zůstávají. S vidinou jasné noci a zítřejšího volna je čase se připravit na dlouhé pozorování. Až nad ránem budou ospalé postavy trochu nedbale sklízet inventář, mohl by je náhodný pozorovatel za to odsuzovat či snad litovat. Ale to opravdu jen proto, že nikdy nic podobného na vlastní kůži nezažil.
 

Jak se spolehlivě měří vzdálenosti hvězd?  Bezesporu nejspolehlivější metodou je triangulace, kdy se snažíme určit pod jakým úhlem je z hvězdy vidět spojnice Země a Slunce. Dvakrát během roku, s odstupem šest mesíců, se změří poloha hvězdy na nebi vůči vzdáleným objektům. Jelikož pokaždé pozorujeme z místa o tři sta milionů kilometrů dál, je blízká hvězda vždy na trochu jiném místě. Paralaxa, často označovaná řeckým písmenem pí, je pak polovina této úhlové změny. Její převrácená hodnota d=1/pí, kde pí je v úhlových vteřinách, udává vzdálenost v tzv. parsecích, zkráceně pc. (Jeden parsek je tedy vzdálenost, ze které bychom viděli okraje úsečky Země-Slunce pod úhledm jedené vteřiny.) Platí, že 1 pc = 3,26 světelného roku. Je vidět, že paralaxa je neobyčejně malá, i v případě nejbližších hvězd pod jednou úhlovou vteřinou. Vzhledem k neklidu atmosféry je proto možné z povrchu Země určit paralaxy pouze u několika málo nejbližších hvězd do vzdálenosti asi 75 světelných let (25 pc). K měření menších úhlů je nutné  zařízení vynést na oběžnoud dráhu kolem Země. Sonda Hipparcos tak v letech 1989 až 1993 posunula tuto hranici do vzdálenosti 500 světelných let. Plánovaný projekt Evropské kosmické agentury nazvaný Gaia (Global Astrometric Interferometer for Astrophysics) by pak měl změřit u padesáti milionů objektů paralaxy s chybou 10 mikrovteřin a spolehlivě určit vzdálenosti prakticky po celé Galaxii.

U spousty hvězdokup, vzhledem k jejich příliš velkým vzdálenostem, nemůžeme tyto dvě vlastnosti posuzovat, nicméně u Věšáku to možné je. Základní informace o desíti nejjasnějších hvězdách Cr 399 najdete v přiložené tabulce. Nejistota ve vlastních pohybech, tj. změny rektacenze a deklinace vlivem prostorového pohybu hvězdy, je uvedena s chybou menší než 1 na posledním platném místě. Paralaxy jsou pak uvedeny s chybou kolem 0,8 milivteřiny. Jak je patrné, vzdálenost hvězd se pohybuje mezi 1140 (HD 182422, avšak s nejistotou 300 sv. let) a 218 světelnými roky (HD 182919). Ihned je tedy zřejmé, že původní Hallova a van Landinghamova kupa vzala za své. Porovnání seznamu se také ukazuje, že jen stěží mezi desítkou hvězd najdeme alespoň dvojici s podobnou vzdáleností i vlastním pohybem. Například HD 182620 a HD 182972 sice leží stejně daleko, nicméně evidentně se každá pohybuje jinam. Žádná otevřená hvězdokupa Věšák tudíž zcela jistě neexistuje. K tomuto závěru jsme dokonce ani nepotřebovali znát (tak jako Hall a van Landingham) radiální rychlosti jednotlivých hvězd. Stačilo jen použít přesná měření zprostředkovaná družicí Hipparcos. Totéž pak můžete provést v jiných případech i vy.
 

•  Viz též komentář: Mirek J. Plavec, Co nejzajímavějšího přinesl Hipparcos?
• Čtivo: Je Hubblova konstanta opravdu konstantou?

Hipparchos pro třetí tisíciletí  Osmého srpna 1989 se celá astronomická komunita dočkala významné události: západoevropská raketa Ariane vynesla na oběžnou dráhu High Precision Parallax Collecting Satelite, zkráceně nazývaný Hipparcos. Stejně jako jeho "skorojmenovec" Hipparchos z Níkaie, který ve druhém století před naším letopočtem sestavil katalog poloh a jasností hvězd na nebi a který tak zásadně ovlivnil rozvoj astronomie na následujících tisíc let, i sonda Hipparcos tři a půl roku sbírala informace o jednotlivých stálicích. Ovšem zatímco antický Hipparchův katalog obsahoval 1080 položek, Hipparcos nám přinesl fantastický soubor čítající více než milion hvězd.  Objekty, na které zamířil své bedlivé detektory, je možné rozdělit do dvou skupin:  Soubor Hipparcos představuje 118 000 objektů, u kterých bylo nutné z různých důvodů určit některou ze základních astrofyzikálních charakteristik: vzdálenost, pohyb v prostoru, zářivý výkon, hmotnost, velikost či věk u mnoha červených a bílých trpaslíků, hvězdných obrů, rádiových a gama zdrojů, proměnných hvězd a vícenásobných soustav. Limitní hvězdná velikost byla v tomto případě stanovena na 12 a půl magnitudy (nejslabší viditelné hvězdy s dalekohledem o průměru objektivu kolem 10 centimetrů.) Paralaxy objektů byly změřeny s fantastickou přesností 0,002 úhlové vteřiny. (Průměr vašeho vlasu ze vzdálenosti jednoho metru je tisíckrát větší!)  Druhý soubor Tycho, pojmenovaný dle dánského astronoma Tycho Brahe, je složen z více než milionu hvězd do jedenácté velikosti rovnoměrně pokrývající celou oblohu. Kompletní je do hvězdné velikosti 9,5 mag. Polohy i jasnosti hvězd jsou sice určeny s poněkud menší přesností, nicméně i tak představují dostatečně hustou a především kvalitní síť, na kterou je možné navázat (a zpřesnit) polohy mnoha dalších objektů pozorovaných v jiných oborech elektromagnetického spektra.     Hipparcos  Tycho počet objektů: 118 000 počet objektů: 1 milion hvězd mezní jasnost: 12,5 mag mezní jasnost: 11,5 mag astrometrické rozlišení: 0,001" astrometrické rozlišení: 0,025 fotometrické rozlišení: 0,002 mag fotometrické rozlišení: 0,06 mag Mezní jasnost udává jaké nejslabší objekty byly do katalogu zahrnuty. Astronometrické rozlišení uvádí, s jakou chybou byly měřeny polohy jednotlivých objektů. Jedna úhlová vteřina (1/3600 stupně) je běžné úhlové rozlišení menších pozemských dalekohledů (o průměru objektivu kolem 15 cm). Fotometrické rozlišení udává s jakou chybou se měřila jasnost objektu.    Oba tyto katalogy najdete i na Internetu. Získat je můžete v některých "data" centrech jako Goddard Space Flight Center's Astronomical Data Center (http://adc.gsfc.nasa.gov/adc-cgi/cat.pl?/catalogs/1/1239/) nebo Strasbourg Observatory Centre de Donnçes Astronomiques (http://cdsweb.u-strasbg.fr/cgi-bin/Cat?I/239).  Chcete-li si vyhledat informace jen o několika málo konkrétních objektech, pak se můžete podívat na adresu http://astro.estec.esa.nl/Hipparcos/HIPcatalogueSearch.html.      Měření pořízená sondou Hipparcos je možné nejlépe rozdělit do tří skupin: vzdálenosti určené na základě paralaxy, změny jasnosti u proměnných hvězd a polohy členů vícenásobných systémů:  Vzdálenosti: Před sondou Hipparcos znali astronomé vzdálenosti s chybou menší než jedno procento pouze u několika desítek nejbližších hvězd a s chybou asi pět procent u stovky případů. Hipparcos velmi přesně změřil vzdálenosti více než čtyři sta hvězd (chyba jedno procento) a dobře (chyba pět procent) více sedmi tisíc objektů. Dnes díky němu velmi dobře známe polohy objektů ležících i pět set světelných let daleko. Proměnné hvězdy: Sonda se jednak zaměřila na již známé proměnné hvězdy, jednak nalezla množství nových. V Hipparcově katalogu je asi 12 tisíc hvězd měnících či pravděpodobně měnících jasnost, z toho 8200 bylo pozorováno poprvé. Z dva tisíce sedm set již známých proměnných hvězd byly pravděpodobně nejdůležitější cefeidy a miridy. Podařilo se alespoň částečně určit vzdálenosti dvaceti cefeidy a tak zpřesnit jejich zářivé výkony a poopravit diagramy perioda-zářivý výkon. Cefeidy mají totiž jednu fantastickou vlastnost. Jejich průměrný zářivý výkon (množství světla vyzářené do prostoru za jednotku času) je úměrný periodě světelných změn. Máme-li tedy dvě cefeidy se stejnou periodou, tak která je jasnější, musí být blíže. Lze dokonce říci, jak moc blíže. Cefeidy jsou tak jedním z nejspolehlivějších prostředků na měření vzdáleností mezi galaxiemi. Vícenásobné systémy: Hipparcos umožnil přesně měřit polohy jednotlivých členů dvojhvězd a vícenásobných soustav. Samozřejmě, že tisíce nových systémů objevil. Ze změn poloh jednotlivých složek pohybujících se kolem společného těžiště je možné určit hmotnosti jednotlivých hvězd systému. Hmotnosti hvězd jsou přitom jednou z nejdůležitějších veličin, která nadmíru vzrušuje většinu astronomů. Kromě toho sonda také studovala členky některých blízkých hvězdokup jako Hyády, Vlasy Bereniky, Plejády a asociace alfa Persei. Umožnil tak zpřesnit jejich vzdálenosti a tak i další charakteristiky.  Tato fantastická měření otevřela všem astronomům dosud zcela nedostupné možnosti a určitě tak dramaticky ovlivní rozvoj astrofyziky v takových případech jako je stavba a vývoj hvězd, stavba, dynamika a vývoj galaxií, měření vzdáleností a tedy i vznik a vývoj vesmíru. Stejně jako Hipparchos ovlivnil rozvoj astronomie na dlouhá staletí, totéž se povedlo i sondě Hipparcos. Dílo řeckého astronoma se nám bohužel nezachovalo. Dílo multinárodní sondy je však k dispozici vědcům celého světa. Stačí je jej pouze použít. Zlatý věk profesionální i amatérské astronomie tak začíná.

Zpravodaj SMPH vkročil koncem letošního roku do druhé stovky. Z původně velmi útlých rozměrů (začínal jako list A4, potištěný čtyřmi zmenšenými stránkami hustšího strojopisu) se několikrát rozrostl a také frekvence s níž vycházejí jednotlivá čísla vzrostla, nyní vychází obvykle 16 čísel ročně. Je informačním zdrojem pro vážnější zájemce o meteory a komety, přináší pozorovací programy, mapky okolí jasnějších komet (asi do 14 mag), aktuální informace a přehledy z výsledků studia drobných těles sluneční soustavy.
Zpravodaj je orgánem SMPH, která se jako nástupce sekce pro meziplanetární hmotu České astronomické společnosti (jejíž roli ostatně nyní dále plní) zabývá organizací a řízením amatérských pozorování komet a meteorů. V této roli spolupracuje jednak s IMO (International Meteor Organization) při studiu meteorických rojů, jednak se světovou databází pozorování komet při ICQ (International Comet Quarterly). O rozsahu práce našich pozorovatelů svědčí to, že ve zprávách o jasnostech komet v cirkulářích Mezinárodní astronomické unie (IAUC) jen málokdy chybějí česká jména.
Za dobu své činnosti shromáždila SMPH údaje o 771 pozorováních meteorů od 108 pozorovatelů; za 2053 hodin pozorovacího času ve 134 pozorovacích nocích bylo zaznamenáno 33115 meteorů. Podobně úspěšné bylo i pozorování komet: 49 pozorovatelů sledovalo celkem 83 komet a získalo 3228 odhadů jejich jasnosti. Průměrně sledujeme asi 12-15 komet ročně.
Do těchto čísel nejsou zahrnuty některé menší akce, které byly organizovány a zpracovány (nebo se zpracovávají) u nás, výsledky některých pozorování byly publikovány ve WGN (časopis IMO) a jsou dosti citovány.
Výrazný je také vzestup zájmu o členství v SMPH, z původních 22 členů sekce MPH vzrostl na více než 70. Pro srovnání: například naše "sesterská" společnost s podobnou náplní práce v Japonsku má asi 150 členů, o něco více v Německu, méně ve Francii...
Co si můžeme přát do další stovky? Co nejvíc mladých aktivních zájemců o astronomii, kteří chtějí zkusit trochu víc, než se jen kouknout...