Zvláštní příloha:
Skleněné oči světa (R. Novák)
Vítejte na Marsu (M. Grün, P. Jakeš)
Co oči nevidí (J. Grygar, M. Grün)
 
 
 

Noviny v následujících čtrnácti dnech
 
Drtivá většina světa, ze kterého přicházejí nejnovější zprávy z astronomie a kosmonautiky, bude v následujích dvou týdnech slavit křesťanské vánoční svátky, případně začátek dalšího roku dle gregoriánského kalendáře. Příroda se na tyto události samozřejmě neohlíží, nicméně novináři, zpravodajové a odborníci všeho druhu ano. Proto jsme i my nuceni omezit vydávání IAN. Pravidelné zprávy (možná v omezené podobě) sestavíme vždy v pondělí 22. a 29. prosince, čtvrteční vydání se ruší. V řádných termínech se s Instantními astronomickými novinami opět setkáte od 5. ledna. Samozřejmě, že astronomické dění budeme i nadále monitorovat, proto nejsou vyloučena případná mimořádná vydání či doplňky.
 

• http://www.osf.hq.nasa.gov/mir/mirvis.html
• http://www.skypub.com/whatsnew.shtml

Na stránkách našich novin jsme už jednou přirovnávali život hvězdy k životu lidskému. Hvězda se v průběhu času mění, stárne, má svá poklidná i hektická období, vzniká i umírá. Nejvíce jsou tyto projevy patrné u hvězd hmotných, které dokáží marnotratně rozházet všechen svůj energetický majetek za pár milionů let. My se však dnes soustředíme na rozvážnější a šetrnější hvězdy střední hmotnostní kategorie, na hvězdy podobné našemu Slunci. Slunce samo není průměrnou hvězdou Galaxie ani vesmíru. Naopak, hrdě můžeme prohlásit, že svištíme prostorem kolem stálice, která většinu ostatních předčí co do hmotnosti, velikosti i zářivého výkonu.
Podívejme se tedy na vývoj hvězdy Slunci navlas podobné. V současnosti se tyto hvězdy tvoří v chladu a temnotě hustých mračen mezihvězdné látky. Nikoli však úplně bez problémů, samovolně. Aby se hvězdný zárodek vydal na svou hvězdnou dráhu a začal se smršťovat působením vlastní gravitace, musí jej někdo nebo něco popostrčit. Musí dostat jakýsi prvotní impuls, který jako výstřel startovní pistole uvede vše do pohybu. Startérů je známo hned několik, velmi populární je třeba výbuch blízké supernovy nebo zbrždění pohybu mračna při průchodu statickou rázovou vlnou, jenž je spojena se spirální strukturou galaxie.
Hvězda se začíná hroutit. Málokdy však úplně sama - hvězd obvykle vzniká několik desítek až stovek najednou. Vzniká otevřená hvězdokupa. Ta však běžně rozpadne ještě dříve, než její hvězdy vykouknou z prašných peřin mateřského mračna. Vraťme se však k našemu hvězdnému zárodku – k naší protohvězdě. Ta se stále smršťuje, a to stále rychleji. Houstne všude, nejvíce však poblíž vlastního těžiště, budoucího středu hvězdy. Přestává být průhledná vůči svému vlastnímu záření. Energie uvolněná pádem částic zůstává uvnitř a pozvolna nahřívá centrální partie hvězdy. V nitru tělesa roste tlak, který je s to prudkou kontrakci v nitru zabrzdit. Vnější vrstvy hvězdy dále padají na husté a teplé jádro. Jakmile se okolí hvězdy trochu pročistí, vyloupne se z mračna nová hvězda. Zpočátku je chladná, ale značně rozměrná. Divoce se promíchává a z jejího povrchu vane hvězdná vichřice. Jsou to proměnné hvězdy typu T Tauri.
Po zapálení termonukleárních reakcí, při nichž se vodík v jádře mění na hélium, se hvězda zklidní. Vstupuje do nejdelšího období svého života, stává se hvězdou hlavní posloupnosti. Období dlouhodobé prosperity však končí v okamžiku, kdy se v jádru vyčerpá vodík. V centru se zapálí náhradní zdroj vodíkových reakcí ve slupce obalující vyhořelé héliové jádro. Náhradní zdroj se však ukáže jako dosti zběsilý, vyrábí o dost více energie, než je zapotřebí. Aby ji hvězda dokázala odvést, musí podstatně zvětšit svůj povrch, hvězda se postupně, ale pak stále rychleji stává velmi rozměrným červeným obrem. Katastrofický vývoj se zlomí ve chvíli, kdy se v centru hvězdy zapálí héliové reakce. Ty paradoxně přidusí příliš rychlé spalování vodíku, hvězda se opět smrští a stane se z ní běžný nažloutlý obr podobný Capelle nebo Arcturu. Pak se však reakce v nitru znovu nekontrolovaně rozhoří a hvězda opět kyne. Brzy se stává mnohem větší, než kdykoli předtím. Z hvězdy se stává příslušník tzv.  asymptotické větve obrů (AGB). Toto je poslední zastavení před definitivním koncem.
Hvězda se promíchává, pulsuje, z jejího povrchu uniká gigantické množství látky. Hvězda nám mizí před očima, když se zahalí do vlastní prachoplynné mlhoviny. Následuje poslední dějství dramatu, jímž je definitivní odvržení zbytků řídkého obalu, jež vede ke vzniku útvaru, který nazýváme planetární mlhovina. Co z hvězdy zbývá? Horké a husté jádro složené z degenerované látky, těleso, které se brzy změní v tzv. bílého trpaslíka, a pomalu se rozpínající obálka bohatá na prvky vzniklé během nukleárního vývoje hvězdy – tj. na hélium, uhlík a kyslík. Bílý trpaslík, hvězda s hmotností Slunce a rozměry Země, pozvolna chladne a chladne, až po pár miliardách let vychladne v nesvítícího černého trpaslíka.

Vesmírný dalekohled HST si tentokrát vzal na mušku právě ony planetární mlhoviny, které předznamenávají odchod hvězdy z aktivního života. V případě, že jsou sféricky symetrické, můžeme předpokládat, že by se dal jejich vznik popsat obdobně, jako to bylo nastíněno v několika předchozích řádcích. V pozorovatelské praxi však často narážíme na zcela jiné typy „hvězdných“ rakví. Pohleďte na snímky, které před nedávnem NASA zveřejnila. Něco takového řádně potrápí i nejzkušenější odborníky, kteří jsou zvyklí na ledacos. Už při letmé prohlídce vás asi napadne, jak je to jen možné, že v některých planetárních mlhovinách pozorujeme případy zvláštní osové symetrie, jinde různé laloky či výtrysky hmoty. Zdá se, že jedno z možných vysvětlení lze hledat v přítomnosti druhé složky, kterou se zatím nepodařilo odhalit. Obíhají-li dvě hvězdy kolem společného těžiště v dostatečně malé vzdálenosti kolem sebe, není jejich vývoj tak jednoduchý, jak jsme popsali. Hvězdy se mezi sebou ovlivňují, vyměňují si hmotu a vzájemně se ve vývoji předhánějí. V závěrečné fázi lze očekávat, že podoba vzniknuvší mlhoviny musí být podvojností hvězdy silně ovlivněna. Je však otázkou, zda se nám i za tohoto předpokladu podaří vymodelovat tak bizarní tvary, jaké mají ony pestře pomalované rakve nedávno zesnulých hvězdných nebožtíků.

Galileo proletěl v těsné blízkosti Europy  Ve středu 16. prosince proletěla americká sonda Galileo těsný průlet kolem ledové Europy. Družice se k měsíci přiblížila na pouhých dvě stě kilometrů. Formálně tak začala prodloužená mise sondy.  Očekává se, že při průletu byly pořízeny snímky s fantastickým rozlišením pouhých šest metrů. Přiložený snímek zachycuje vzhled kráteru Tyre (průměr 140 km), jenž se nachází na povrchu Europy. Modrá barva ukazuje oblasti s vyšším obsahem minerálních solí, zatímco žlutooranžová vodní led. Existence oblastí s minerály je pro odborníky jedním z důkazů, že pod ledovým příkrovem měsíce existuje kapalný oceán. Nalezené minerální soly mají podobné složení jako ty, které se nacházejí v Údolí smrti v americké Kalifornii.

V posledním vědecko-fantastickém románu Arthura Clarka 3001: The Final Odyssey se setkáváme s čímsi živým na Jupiterově měsíci Europa. Život se tu nachází hluboko pod vrstvou ledu, u hydrotermálních průduchů na oceánském dně. Ačkoli jde o science fiction, je na první pohled zřejmé, že se autor nechal inspirovat báječnými snímky ze sondy Galileo.
Tlusté ledové kry s mnoha prasklinami, posypané drobnou ledovou tříští, která je doopravdy všude – to je současný detailní obraz druhé velké Jupiterovy družice Europa. Dlouhé praskliny rozbíjejí povrch nevelkého satelitu do velkých bloků, jež jsou nakupeny k sobě a přes sebe, někdy i mírně zprohýbány. Už na první pohled připomínají ledové kry v arktických mořích. Pro mnohé planetology je proto přijatelná domněnka, že jeden až dva kilometry pod touto vrstvou ledu se nachází velký rezervoár tekuté vody, srovnatelný svým objemem s pozemskými oceány.
Již po dvě desetiletí existují důkazy o tom, že obří Jupiter svým gravitačním působením (slapovými silami) mírně deformuje nejbližší velkou družici Ió a zahřívá tak její nitro. Tímto způsobem se zde udržuje při životě velmi razantní vulkanická činnost. Družice Europa je další v řadě: protože vzdálenost od Jupiteru je již přece jen větší než v případě Ió, je slapové působení planety na družici menší. Nicméně stačí k tomu, aby se ledové vrstvy pod povrchem roztavily a aby se vytvořil hluboký oceán.
Přítomnost tekuté vody a stálé zahřívání nitra vedou samozřejmě k úvahám o existenci něčeho živého na tomto vzdáleném tělese. Vždyť i na Zemi žijí obrovské kolonie mikroorganismů hluboko pod mořskou hladinou, zcela odříznuty od přímého slunečního svitu. Jsou i na Europě obdobné podmínky pro udržení jednoduchého života? Nebo se zeptejme jinak: Je vůbec možné, aby se v oceánu, kde se uchovává tekutá voda po čtyři miliardy roků, život vůbec nevyskytl? Jenže – ať už je naše spekulativní odpověď na sugestivní otázku jakákoli, zbývá si bez předsudků vyjasnit: Jsme vůbec schopni přímo kontaktovat něco tak subtilního, jako je živý organismus na Europě, je-li od nás oddělen mnohakilometrovou bariérou ledu? Budeme-li upřímní, musíme připustit, že v poznávání cizích světů jsme stále ještě úplnými začátečníky.
 

Ledový svět Europy  Soubor snímků, které jsme pro vás jako animaci připravili, pořídila mezi červnem 1996 a únorem 1997 americká sonda Galileo. Mnoha temnými skvrnami, rýhami, propadlinami zbrázděný povrch ledového měsíce Europy byl utvářen různými vnějšími a vnitřními procesy. Na satelit neustále působí přitažlivá síla ohromné planety Jupiter a také dva sousedící měsíce Io a Ganymedes. Takové namáhání kůry Europy je doprovázeno vznikem různých chaotických struktur podivohodného vzhledu. Na měsíci však najdete i impaktní krátery vzniklé po dopadů meteoritů. Na rozdíl od jiných Jupiterových souputníků jich je zde ale relativně málo. To svědčí o nízkém stáří ledového povrchu Europy. Snímky mají rozlišení od 27 metrů po sedm kilometrů a byly pořízeny ze vzdáleností od 2500 po 680 tisíc kilometrů.