Zvláštní příloha:
Dobrý den, sousede (J. Dušek, M. Eliáš, P. Gabzdyl)
Skleněné oči světa (R. Novák)
Vítejte na Marsu (M. Grün, P. Jakeš, Z. Pokorný)
Co oči nevidí (J. Grygar, M. Grün)
Zprávy z kosmonautiky (M. Grün)
Fyzika hvězd (Z. Mikulášek)
 
 
 

Opět problémy se Sítí
 
Pravidelní čtenáři Instantních astronomických novin zřejmě vědí, že vznikají na Hvězdárně a planetáriu Mikuláše Koperníka v Brně. Tato instituce je napojena "pevnou" linkou na Internet. Bohužel uvozovky u slova "pevná" jsou zcela na místě. Z hvězdárny vede asi kilometr dlouhý laserův paprsek na vzdálenou budovu jedné z brněnských vysokých škol. Toto na první pohled elegantní řešení má podstatnou nevýhodu: Spojení často nefunguje, obzlášť když hustě prší nebo padne mlha. Právě probíhající inverze, kdy se celé Brno ponořilo do hustého bílého mléka, se tak stala příčinou, že toto vydání dostávate na monitory svých počítačů až nyní. Všem se moc omlouváme.
 

Přesně na Štedrý den lonńského roku odstartoval z nového ruského komerčního kosmodronu (kdysi vojenské raketové základny) na východní Sibiři satelit EarlyBird 1 společnosti EarthWatch Inc. Mělo se jednat o první špionážní družici jejíž snímky by byly, pochopitelně za úplatu, dostupném všem: Novinářům, TV společnostem, vědeckým ústavům i vládám, jež nedisponují satelitní technikou, včetně těch "ožehavých", např. z Perského zálivu.
Asi půltunový EarlyBird 1 měl pořizovat snímky s rozlišením kolem tří metrů – automobily, letadla, tanky i malé budovy, nic mu nemělo uniknout. Bohužel po vynesení sondy na polární dráhu ve výši asi 450 kilometrů, rádio EarlyBirdu po několika dnech zmlklo. I když neustále probíhají pokusy o navázání kontaktu, je v těchto dnech již téměř jisté, že je satelit ztracen. Společnost EartWatch oznámila, že zřejmě došlo k závadě na elektronice, pravděpodobně při startu vlivem velkého přetížení.
Jedná se o velkou ztrátu předeším pro novináře, kteří tak mohli získávat skutečně nezkreslené informace z celého světa. Naštěstí se snad již brzy dočkáme dalších následovníků: společnost EartWatch hodlá v roce 1999 vypustit satelit sledující zemi s rozlišením pouhého jednoho metru. Také další komerční společnosti chystají obdobné umělé družice.
 

Poprvé astronomové zachytili infračervenou záři pozadí, která vzniká ohřátím prachu všemi hvězdami, jež dosud existovaly. Pozadí oblohy má však stejný jas jako kousek bílého papíru osvícený 100wattovou žárovkou ze vzdálenosti padesát kilometrů.
S jistou nadsázkou lze říci, že kosmologie je věda, která příliš často nepoužívá pozorovací výsledky. Je založena převážně na teoretických úvahách a jen občas se podaří potvrdit některé její závěry. Velmi známý případ, kdy se to přece jenom povedlo, jsou některá pozorování Hubblova kosmického dalekohledu. Tzv. "hluboký snímek" (angl. Hubble Deep Space Field) nám umožnil nahlédnout do velmi vzdálených končin vesmíru, takže si můžeme utvořit představu o tom, jak je na takových kosmologických škálách rozložena hmota. Pozorování pulzujících proměnných hvězd v galaxii M 87 zase změnilo hodnotu Hubblovy konstanty. Jiným případem, kdy kosmologové čerpají z astronomických pozorování, jsou měření sondy COBE (z anglického COsmic Background Explorer). Jeden z experimentů této umělé družice Země pracoval v infračervené oblasti spektra a prováděl prohlídku částí oblohy na deseti vlnových délkách od jednoho do dvě stě čtyřiceti mikrometrů. Během prosince 1989 a září 1990 zvládl více než 200 milionů měření!
V uvedených spektrálních pásmech můžeme pozorovat to, co lze nazvat důsledek záření všech hvězd, které se kdy ve vesmíru objevily – zahřátý prach, jenž tvoří svítící pozadí vesmíru. Není to však vůbec jednoduché! Ve srovnání s mikrovlnnou mapou reliktního záření, pozůstatkem velkého třesku (záření bylo detekováno již v šedesátých letech a studovala jej i sonda COBE), jsou infračervená pozorování silně rušena všemi teplými tělesy ve vesmíru. A takových je je skutečně mnoho.
V přiložené animaci vidíte, jak vědci postupovali. Ještě než vůbec snímky vznikly, bylo potřeba ošetřit experiment proti dvěma hlavním zdrojům tepelného záření. Prvním z nich je světlo zemské atmosféry, druhým teplota detektoru - například samotného zrcadla dalekohledu. Tyto dva problémy vyřešili odborníci tak, že detektor umístili na oběžnou dráhu a ochladili jej na teplotu jen málo vyšší než absolutní nula. Poté se mohli pustit do samotného pozorování. Nejdříve pořídili snímek se všemi zdroji světla. První úpravou bylo odstranění tzv. zodiakálního světla, jenž vzniká rozptylem slunečního světla na prachu poblíž roviny ekliptiky. Zodiakální světlo můžete sami spatřit okem na jarní či podzimní tmavé obloze, kdy je ekliptika víceméně kolmo k obzoru. Zdrojem záření je rozptýlené sluneční světlo a v infračervené oblasti svítí i vlastní zahřátá zrníčka prachu.
Odstranění této "modré stuhy" bylo asi nejsnadnější, neboť její vzhled se postupně mění; tak mohli astronomové na základě pozorovaných proměn určit, co ze snímku "odečíst". Dalším krokem pak byl poměrně náročný úkol: odfiltrování světla hvězd a mračen prachu Galaxie. Prach byl odstraněn díky jeho struktuře odpovídající struktuře Mléčné dráhy, hvězdy byly odfiltrovány na základě modelů rozložení různých typů hvězd v různých částech našeho hvězdného ostrova.
Po těchto úpravách se před očima astronomů rozzářila na vlnové délce 140 a 240 nanometrů mapa celé oblohy, kde (téměř) jediným zdrojem světla bylo pozadí velmi vzdáleného vesmíru. Tato relativně hladká a nenápadná silueta popisující rozložení prachu ve vesmíru je pohledem na pozůstatek miliard hvězdných majáků, jejichž osud už je v mnohých případech dávno zpečetěn. Výsledky jim snad také umožní určit celkovou energii vyzářenou hvězdami do vesmíru a množství dalších zajímavých informací.