27. číslo, čtvrtek 15. ledna 1998 16:45
Obsah zpráv:
Prospector zahajuje svoji misi
Další vycházka na Miru
Kdy se do nás trefí?
Meteorit v Gronsku: bublina
praskla
Další báječné snímky z Marsu
Jak se vaří planety
Dotycnicovy zakryt Aldebarana Mesiacom 5. februara
1998
Zprávy z oběžné dráhy
Rubriky:
Názory: Dvě otázky na ing. Marcela Grüna
Pozorování: 4. týden na obloze (19. - 25. ledna
1998)
Čtivo: Zdeněk Pokorný, Existují planety u cizích
hvězd?
Zvláštní příloha:
Dobrý den, sousede (J. Dušek, M. Eliáš, P. Gabzdyl)
Skleněné oči světa (R. Novák)
Vítejte na Marsu (M. Grün, P. Jakeš, Z. Pokorný)
Co oči nevidí (J. Grygar, M. Grün)
Zprávy z kosmonautiky (M. Grün)
Fyzika hvězd (Z. Mikulášek)
Prospector
zahajuje svoji misi
Středeční půlhodinové zapálení motorů navedlo americkou sondu Lunar
Prospector na mírně eliptickou dráhu 92x153 kilometrů se sklonem 90 stupňů
a periodou oběhu dvě hodiny. Na dnešek se plánuje další korekce, která
dráhu upraví na téměř kruhovou s výškou sto kilometrů. Nová umělá družice
Měsíce již nyní začala sbírat první data ze svých vědeckých zařízení umístěných
na trojici třímetrových tyčí. Ovšem na odpověď, zda se na povrchu našeho
vesmírného souseda nachází voda, si musíme počkat ještě několik měsíců.
Již nyní se však můžete podívat, kde přesně se nad měsíčním povrchem Prospector
nachází. Stačí se dostat na adresu http://lunar.arc.nasa.gov/dataviz/locationd.html.
jd
obsah
Další vycházka na Miru
V noci ze středy na čtvrtek strávil Američan David Wolf a skutečný
kosmický veterán Rus Anatolij Solovjov téměř čtyři hodiny mimo kosmickou
stanici Mir. Pro Wolfa se jednalo o první takový výstup, zatímco Solovjov
pobýval ve volném prostoru již celkem osmdesát hodin. Dle předpokladů se
jednalo spíše o "sladkou" odměnu, než o nutný experiment. Wolf byl zcela
ve vleku Solovjova. Američan obdivoval pohled na Zemi i hvězdy. Ostatně
zde je krátký záznam: wav 16 sekund 346 kB.
Vycházka začala přibližně o půlnoci moskevského času, kdy Mir přelétal
nad jihovýchodní částí Tichého oceánu. S kontrolním střediskem oba kosmonauti
prohodili jen několik nezbytných slov. S sebou měli k otestování americké
zařízení nazvané fotoreflektometr. Studovali též vnější znečištění již
dvanáct let staré stanice Mir.
jd
obsah
Kdy
se do nás trefí?
Dříve nebo později se to určitě stane. Z vesmírného prostoru přiletí
těleso o průměru několika kilometrů. Zemská atmosféra ho nezastaví, fantastickou
rychlostí narazí na povrch či spadne do oceánu. Ať tak či onak, nastane
skutečná globální katastrofa.
Na Zemi dnes evidujeme asi sto padesát meteorických kráterů. To však
neznamená, že by na nás v minulosti nespadlo více těles. Vlivem větrné
i vodní eroze a dalších jevů byla většina stop již dávno smazána. Snad
nejznámější a také nejčerstvější kráter najdete v Severní Americe. Jmenuje
se Meteorický kráter či též Barringerův kráter. Leží asi
šedesát kilometrů jihovýchodně od Flagstaffu v Arizoně. Jeho průměr je
1,2 kilometru, hloubka 180 metrů a jeho okraje sahají do výše třicet až
šedesát metrů nad okolní terén. Odhaduje se, že vznikl někdy před 50 tisíci
roky. Co se vlastně tenkrát, řekněme 15. ledna roku 48 tisíc před naším
letopočtem, stalo?
Na colorádské planině se pásli mamuti, lenochodi, bizoni. Klidnou atmosféru
znenadání narušil nečekaný vetřelec. Železný meteorit neměl v průměru více
než šedesát metrů. Vzhledem k rychlosti kolem patnácti kilometrů za sekundu
se ale jednalo o vražednou srážku. Energie exploze se vyrovnala jaderné
bombě o síle dvaceti až čtyřiceti megatun trinitrotoluenu (zkr. TNT). V
místě pádu se zvířata i rostliny vmžiku vypařila. Miliony tun rožhavené
horniny vylétly do povětří. Nad planinou se do vzdálenosti téměř deseti
kilometrů přehnal uragán o rychlosti tisíc kilometrů v hodině. Vše, co
bylo v cestě, zahynulo. Když je nahodou nezasáhlo kamení a jiné letící
předměty, zemřeli prostě na ohromné přetížení při nárazu větrné smršti.
Vegetace byla kompletně zničena na ploše kolem tisíce kilometrů čtverečních...
To všechno se stalo před padesáti tisíci roky. Minulost je minulost, důležitější
je, kdy se něco podobného opět stane. Statistika je bohužel neúprosná.
Jaké nebezpečí nám přinášejí kosmičtí
vetřelci?
Malá tělesa do průměru několika
metrů způsobí pouze nádherný ohňostroj: meteor, či výjimečně jasný
bolid. Projektily o průměru deset metrů a více jsou však nebezpečné
hned ze tří důvodů:
-
Projektil může explodovat ještě v atmosféře.
Většina kinetické energie se pak přenese do atmosféry a dochází pouze k
lokální katastrofě. (Např. Tunguský meteorit.)
-
Projektil dopadne na povrch a vznikne
jen malý kráter. Požáry, vzdušná vlna, případně tsunami způsobí opět jen
místní katastrofu (Barringerův kráter).
-
Projektil je natolik veliký, že vznikne
velký kráter o průměru několika desítek kilometrů. Zaprášená atmosféra,
rozsáhlé požáry způsobí změny celkového klimatu. Globální katastrofa. (Kráter
Chicxulub, poloostrov Yucatan)
K obrázku: 10. srpna 1972 mohli
výletníci v Grand Teton National Park spatřit průlet tělesa o odhadovaném
průměru deset metrů a váze několika tisíc tun. Objekt vlétl tečně do zemské
atmosféry. Za více než minutu a půl v ní ulétl 1500 kilometrů rychlostí
15 km/s. (Foto J. M. Baker) |
Naše Země je kontinuálně bombardována vesmírnými tělesy. Drtivá většina
z nich, zpravidla o velikosti zrníčka prachu a hmotnosti kolem jednoho
gramu, se při průletu atmosférou rychle vypaří. Každou jasnou noc můžeme
během hodin vidět hned několik takových padajících hvězd meteorů.
Občas je ale mateřské těleso meteoru natolik veliké, že odolá průletu atmosférou
a jeho malá část, tzv. meteorit, dopadne až na povrch. Každý rok
tak na Zemi přibude několik stovek kamenů s hmotností většinou pár kilogramů.
Jen výjimečně se takový meteorit strefí do budovy, garáže či jiného objektu
a něco zničí. Dosud nebyl věrohodně zdokumentován jediný případ, kdy si
takový kámen z vesmíru vybral za cíl člověka (některé historické zprávy
jsou však velmi nadějné). Mnohem vzácnější je událost podobná té z roku
1908, kdy nad Sibiří ve výšce asi osm kilometrů explodoval úlomek komety
o průměru šedesát metrů. Tehdy se uvolnila energie o velikosti asi deset
megatun TNT. Událost zachytily barografy v Anglii. V okruhu dvaceti kilometrů
pod epicentrem byly polámány stromy. Ještě ve vzdálenosti sedmdesát kilometrů
si musel náhodný svědek strhnout košili z těla, která se na něm vzňala.
Tunguský meteor byl přitom zástupcem těch malých těles.
Podívejte
se na přiložený diagram. Na svislé ose je vyznačena četnost srážek těles,
jejiž pád se rovná uvolnění energie (v megatunách výbušniny TNT) vynesené
na vodorovné ose. Každých několik století se Země setká s vetřelcem, který
zahubí tisíce až desítky tisíc lidí. Jak ukazují pozorování i teoretické
studie, nebezbečná začínají být tělesa s průměrem nad deset metrů. Takový
projektil, vletí-li do atmosféry typickou rychlostí 20 km/s, má energii
ekvivalentní jedné Hirošimské bombě. Kinetická energie tělesa o průměru
sto metrů je pak srovnatelná s největšími termonukleárními pumami. Meteorit,
jenž za sebou zanechá kráter podobný v Arizoně, na nás přitom spadne jednou
za tisíc až dva tisíce roků.
Kamený či železný asteroid o průměru větším než sto metrů již lehce
dorazí až na samotný zemský povrch. Jednou za pět tisíc let tak na tváři
Země přibude kráter o průměru tři kilometry. Vyhozený materiál pokryje
oblast o průměru třikrát větším. Celková oblast postižená destrukcí však
není o moc větší než při explozi v atmosféře většinu kinetické energie
totiž pohltí zemský povrch. Na klimatu celé atmosféry se taková událost
příliš nepodepíše: její účinky (ochlazení vzhledem k prachu v atmosféře)
lze přirovnat např. roku "bez léta" 1817. Tehdy ovšem explodovala
indonéská sopka Tambora.
Srážka
s kilometrovým tělesem, při které se uvolní sto tisíc megatun TNT a které
po sobě zanechá kráter o průměru deset až dvacet kilometrů, způsobí globální
katastrofu sekundární efekty pádu, jako např. rozsáhlé požáry, jež přinesou
do atmosféry ohromné množství prachu, mohou na delší dobu zastínit zemský
povrch, zastavit tak fotosyntézu a způsobit ekologický rozvrat. Taková
událost se stane jednou za půl milionu let. Zcela drtivá jsou pak setkání
s tělesy nad deset kilometrů. V blízké minulosti se tak stalo například
před 65 miliony lety, kdy se do oblasti střední Ameriky. Množství tehdy
existujících rostlin a živočichů, bylo díky prudkému ochlazení, sníženo
na více než polovinu.
Jaká je pravděpodobnost úmrtí člověka v souvislosti s pádem kosmického
tělesa? Šance, že právě vy zemřete je skutečně malá (1:2 000 000): tedy
srovnatelná s rizikem smrti při letecké havárii, po uštknutí jedovatým
hadem, či při tornádu. Jakmile však ke katastrofě dojde, následky budou
více než drastické.
Počítačové
simulace pracovníků Los Alamos National Laboratory prezentované
na zasedání Americké astronomické společnosti například ukazují,
co by se stalo, kdy do Atlantického oceánu spadla planetka či kometa o
průměru pět kilometrů. To se stane jednou za asi deset milionů let...
Voda vyšlípchne do vzdálenosti více než sto kilometrů. Kolem místa
dopadu se začnou v soustředných kruzích šířit obrovské vlny tsunami. S
výškou sto metrů a rychlostí několika stovek kilometrů za hodinu za pár
desítek minut narazí na východní pobřeží Severní Ameriky a západní pobřeží
Evropy. Nejníže položené oblasti budou ihned zaplaveny. Hlavní město Spojených
států, ale třeba Norfolk se ocitnou pod vodou. Těžce poškozené bude i Portugalsko,
Španělsko a Francie. Miliony lidí zahynou.
Samozřejmě, že dnes není možné říci, kdy k takové katastrofě dojde.
V budoucnosti by ale mohlo dojít k zásadní změně. Vybudování systému včasné
výstrahy, jakési vesmírné služby, která by hledala tělesa, jež se mohou
srazit se Zemí, je více než na místě. Již několik let přitom běží projekt
Spacewatch v Arizoně, který nalézá až pět nových těles měsíčně, co se kríží
s dráhou Země a co tudíž mohou být potenciálními smrtícími projektily.
Inventuru rizikových těles by měl být schopen dokončit někdy za padesát
let.
jd
K tomuto článku doporučené linky:
obsah
 Meteorit
v Gronsku: bublina praskla
Osmeho ledna uverejnily nektere
ceske deniky zpravu udajne prevzatou od CTK o utajovanem padu meteoritu
na uzemi Gronska s vybusnou silou vice nez tisickrat vetsi nez mela Hirosimska
bomba. Tato zprava je znacne nadsazena a rad bych ji uvedl na pravou miru.
Predevsim neni pravda, ze zpravy o velmi jasnem meteoru pozorovanem 9.
prosince nad Gronskem byly utajovane. Jiz 15. prosince vydal Institut
Nielse Bohra v Kodani tiskovou zpravu a celou dobu probiha diskuse
o uvedenem jevu napr. na Internetu. Dnes uz je pritom jasne, ze neslo o
udalost stoleti, ale o udalost, ktera nastava na cele Zemi v prumeru nekolikrate
za rok. Kosmicke teleso pronikajici do zemske atmosfery mohlo sice mit
energii srovnatelnou s Hirosimskou bombou, ale rozhodne ne mnohonasobne
vyssi. Navic vetsina energie byla uvolnena vysoko v atmosfere a meteority
dopadle na povrch zrejme nezpusobily vaznejsi efekty. Byl proveden letecky
radarovy pruzkum rozsahle oblasti Gronska, ale zadny krater nebyl zatim
identifikovan. Rozsahly oblak viditelny 9. prosince nad Gronskem na snimcich
z meteorologickych druzic nema s meteoritem zadnou souvislost. Druzicove
snimky byly analyzovany i v Ceskem hydrometeorologickem ustavu a bylo prokazano,
ze mrak se vyvijel pod vlivem hor na atmosfericke proudeni, coz je pomerne
bezny jev v dane oblasti. Gronsky meteorit, ac nepochybne vyznamny a zajimavy,
nebyl tedy takovych rozmeru, aby predstavoval vazne nebezpeci, i kdyby
padal nad obydlenou oblasti. To samozrejme neznamena, ze v budoucnu se
Zeme nemuze stretnout s jeste vetsim telesem, ktere by vyznamnou skodu
zpusobit mohlo. Zprava uverejnena v nasem tisku byla zjevne prevzata z
nespolehlivych zahranicnich zdroju aniz by byla overena.
RNDr. Jiri Borovicka,
CSc.
|
obsah
Další
báječné snímky z Marsu
Koncem loňského prosince uplynuly již tři měsíce pobytu sondy Mars
Global Surveyoru na oběžné dráze kolem Marsu. Během této doby byla
oběžná doba snížena z 45 hodin na 26 hodin. Vzhledem k problémům se slunečními
panely se brzdění o atmosféru (tzv. aerobraking) poněkud prodloužilo. Sonda
nezačne mapovat povrch rudé planety (z kruhové dráhy ve výšce 400 kilometrů,
synchronizované vzhledem ke Slunci) během března 1998, ale až o rok později.
Nyní by se dle plánu měla i nadále pomalu brzdit až do jara 1998, kdy se
předpokládá nárůst marsovy atmosféry. V té době bude planeta sledována
z přechodné dráhy. Teprve následující zimu pak bude brzdění dokončeno.
Ovšem již nyní, v době, kdy prochází nejblíže planety, pořizuje sonda
během deseti až patnácti minut snímky Marsu. Jejich množství je však z
různých důvodů omezeno. Mars Global Surveyor totiž během brzdění rotuje.
Kromě toho je jeho paměť omezena na 80 Mbitů. Část dat se také během přenosu
ztratí. Strategie snímkování je přitom taková, že polovina veškeré paměti
je vyhrazena pro širokoúhlou kameru (snímek vlevo), zatímco druhá část
je určena pro snímky s vysokým rozlišením.
Na přiložených snímcích z 19. listopadu 1997 (po začátku 45. oběhu)
si můžete prohlédnou oblast poblíž Mare Sirenum (40 stupňů jižní šířky,
120 stupňů západní délky). Nejmenší útvary na obrázku vpravo mají velikost
jen několik desítek metrů. Na šířku má asi sedm kilometrů. Všimněte si
vláknité struktury materiálu na okraji kráteru, což je materiál vyhozený
při jeho vzniku.
Na horním barevném snímku širokoúhlou kamerou je celkový pohled na
planetu Mars ze vzdálenosti asi tři tisíce kilometrů. Nejmenší detaily
mají velikost asi deset kilometrů. Ve spodní části je vidět jižní polární
čepička z oxidu uhličitého, v horní části pak kousek z rozáhlého Valles
Marineris (Údolí Marinerů). Snímek byl zhotoven tři týdny po začátku místní
prachové bouře, při které se do atmosféry dostalo množství jemného prachu.
Proto jsou okraje marsova disku bez detailů.
jd
obsah
Jak se vaří planety
V malém souhvězdí Malíře (latinsky Pictor) můžete v těchto měsících
ze střední Ameriky, Afriky či Austrálie spatřit nenápadnou hvězdu čtvrté
velikosti označovanou řeckým písmenem beta. Patří mezi blízké a
mladé stálice. Leží asi šedesát světelných let daleko a vznikla před dvaceti
až sto miliony lety (pro srovnání Slunce je staré 4,7 miliard let). Již
od roku 1984 se v jejím těsném okolí pozoruje výrazný plynoprachový disk.
Pravě v takovém útvaru vznikají planety, planetky,
komety, meteoroidy apod. tedy tělesa s nimiž se setkáme v naší sluneční
soustavě. Dlouhou dobu však nikdo nevěděl, zda se v systému beta Pictoris
již planety vytvořily, či teprve tvoří. Nová pozorování Hubblova
kosmického dalekohledu však odpověď alespoň naznačila.
Když byla sluneční soustava ještě mladá, byl kolem Slunce rozsáhlý
hustý oblak plynu a prachu. Původně sahal asi dvěstětisíckrát dál než leží
Země od Slunce. Prachová zrna se pomalu spojovala do stále větších a větších
těles. Z nich nakonec vznikly původní planety o průměru několika tisíc
kilometrů. Dále od Slunce, kde byl plynoprachový disk chladnější, si takové
kamenné zárodky posbíraly i okolní plyn (vodík a helium). Období vzniku
větších těles nakonec ukončil nárůst výkonu mladého Slunce. Plyn byl vymeten
ven ze sluneční soustavy a tvorba planet ustala.
Plynoprachové disky jsou známy již u několika hvězd. Patří mezi ně
například jasná Vega, jenž vévodí letnímu souhvězdí Lyry. Doposud nikdy
ale v těchto kolébkách nebyly jednotlivé planety pozorovány přímo.
Nedaří se to ani u beta Pictoris. Nicméně existují indicie, že právě tato
soustava již jednotlivé planety obsahuje.
Jako ukazuje přiložený snímek z Wide Field Planetary Camera 2
na Hubblově kosmickém dalekohledu sahá prachový disk, na který se díváme
téměř z boku, do vzdálenosti 1500 astronomických jednotek od hvězdy. (Jedna
astronomická jednotka je střední vzdálenost Země od Slunce.) Pro srovnání
je vpravo dole uvedena velikost dráhy planety Pluto. Všimněte si, že disk
není osově symetrický. Na pravé straně nahoře je jakási boule. Mohla by
být způsobena neviditelným průvodcem bety Pictoris, například hnědým trpaslíkem,
příp. existencí soustavy několika velkých planet. Na spodním obrázku je
pohled do vnitřních částí plynoprachového disku. Obrázek pořízený zařízením
Space Telescope Imaging Spectrograph zachycuje množství různých
nepravidelností ve vzdálenosti 80 astronomických jednotek. Zajímavé přitom
je, že největší výduť najdete v pravé části disku nahoře, kdežto vlevé
dole. Zdá se tedy, že "boule" by mohly být způsobeny gravitačním vlivem
planety obíhající kolem hvězdy po mírně skloněné dráze. Jak veliká je a
kde leží, není však možné říci. Je zcela ukryta v neprůhledném prachu.
Jestliže těleso obíhá od bety Pictoris stejně daleko jako Jupiter od Slunce,
pak musí mít hmotnost sedmnáckrát větší než největší planeta naší sluneční
soustavy. Jestliže se nachází dále, řekněme jako Pluto, pak by mohla být
jen desetkrát těžší než Země.
Situace však samozřejmě není tak jednoduchá. Jiný tým, jenž zpracovává
pozorování vnějších částí plynoprachového disku, totiž tvrdí, že nepravidelnosti
jsou příliš veliké na to, aby je bylo možné vysvětlit pouze přítomností
planety v blízkosti beta Pictoris. Ať tak či onak, prachový disk kolem
nenápadné hvězdy v souhvězdí Malíře nám může napovědět, jak jsme kdysi
vznikly. Ukazuje nám, jak vypadala sluneční soustava při svém zrodu, před
čtyřmi a půl miliardami let.
jd
Foto: Al Schultz (CSC/STScI), Sally Heap
(GSFC/NASA) a NASA
obsah
Dotycnicovy zakryt Aldebarana Mesiacom 5. februara
1998
Expedicia organizovana v oblasti juzneho Slovenska
Vo vecernych hodinach dna 5. februara 1998 nastane v poradi uz druhy
dotycnicovy zakryt Aldebarana Mesiacom pozorovatelny z uzemia Slovenska.
Opat mame teda moznost zucastnit sa na tomto vynimocnom a pritazlivom ukaze.
Aldebaran je vobec najjasnejsia hviezda, ktoru moze Mesiac na svojej puti
hviezdnou oblohou zakryt. Navyse ide o tzv. dotycnicovy zakryt kedy sa
hviezda len obtrie o mesacny okraj a mozno pozorovat niekolko po sebe nasledujucich
vstupov a vystupov hviezdy v priebehu niekolkych minut, sposobenych clenitostou
mesacneho reliefu. A prave z urcenia okamihov zakrytov hviezdy pri takomto
pozorovani mozno ziskat cenne informacie o terene v blizkosti mesacnych
polov. Uspech takejto akcie zavisi na pocte pozorovatelov a preto vam ponukame
moznost tejto akcie sa zucastnit. Pri poslednom podobnom ukaze (Michalovce,
15. XI.1997) snahu asi 70 pozorovatelov zo Slovenska, Ciech a Polska zmarilo
pocasie ...
Ukaz nastava 5. februara 1998, t.j. vo stvrtok, vo vecernych hodinach,
kratko po pol osmej vecer. Na zaklade predpovede E. Riedla a J. Manka a
profilu upresneneho na zaklade predchadzajucich pozorovani boli vybrate
pozorovacie stanovistia medzi Hurbanovom a Novymi Zamkami. Noclah pre cca
15 ludi (zatial) je dohodnuty s pracovnikmi hvezdarne v Hurbanove v priestoroch
tohoto zariadenia (bude vsak asi nutne priniest si spacie vaky, prip. karimatky
upresnime). Hvezdaren bola zvolena aj za zakladnu a vychodiskovy bod
celej akcie. Kedze termin sa blizi potrebovali by sme vediet zavazny pocet
pozorovatelov/ucastnikov akcie. Stravu si kazdy zabezpecuje sam. Je vhodne,
aby kazda skupina pozorovatelov mala zabezpecene vozidlo, kvoli presunu
osob a pozorovacej techniky na stanovistia (pristup vzdy po asfaltovej
alebo inak spevnenej ceste). Predpokladame urcite skusenosti pozorovatelov
so zakrytmi hviezd Mesiacom.
Predbezny harmonogram celej akcie
-
okolo obeda 5. februara zraz ucastnikov na hvezdarni v Hurbanove
-
poobede organizacne pokyny, rozdelenie sektorov jednotlivym skupinam a
osobna obhliadka pozorovacich stanovist
-
ostry vyjazd do terenu a zaujatie "bojovych pozicii" (pozorov. stanovist)
-
po pozorovani opat stretnutie v priestoroch hvezdarne a zosumarizovanie
predbeznych vysledkov
-
koniec akcie (noclah, rozchod, ...)
Pozorovatel je povinny si zabezpecit dalekohlad a funkcne stopky. Priemer
dalekohladu sa odporuca aspon 60 mm. Kedze ukaz nastava na osvetlenom okraji
bude vyhodne pouzivat vacsie zvacsenia. Stopky by mali byt schopne zaznamenat
viac medzicasov (7, 10, 100). Rovnako vyhodne je mat ako zalohu diktafon,
s cerstvymi bateriami. Rovnako je nutne mat prijimac vedeckeho casoveho
signalu, napr. DCF (aspon jeden v ramci skupiny).
Po dohode s Dr. Rapavym organizaciu celej akcie na juznom Slovensku
zabezpecuje hvezdaren v Partizanskom. Kvoli naplanovaniu priebehu, vyberu
stanovist a zabezpeceniu bezproblemovosti celej akcie potrebujeme poznat
zavazne pocty pozorovatelov. Preto ak mate seriozny zaujem na pozorovani
sa zucastnit zaslite najneskor do pondelka 19. januara (najlepsie vsak
obratom) vyplnenu prihlasku na adresu hvezdarne. Tieto udaje budu pouzite
na pripravne prace - 20. januara budeme vyberat uz definitivne stanovistia
priamo v terene. Akekolvek otazky konzultujte s nami (Kusnirak, Mester).
Nasledujuci cirkular dostanu len prihlaseni (okolo 31.januara). Tesime
sa na stretnutie.
obsah
Zprávy z oběžné dráhy
V průběžně doplňované příloze Instantních astronomických novin Zprávy
z kosmonautiky, o kterou se stará Ing. Marcel Grün, najdete informace
o těles vypuštěných v listopadu loňského roku a především pak Kosmonautický
kalendář na rok 1998.
obsah
Instantní astronomické noviny vycházejí, pokud nám
to naše linka dovolí, každé pondělí a čtvrtek do 18. hodiny. V případě
nutnosti i častěji. Archivujeme vždy posledních deset čísel. Redakce:
Jiří Dušek (jd, dj), Rudolf Novák (rkn), Zdeněk Pokorný (zp), Jiří Grygar
(jg), Marcel Grün (mg), Tomáš Gráf (tg) a Pavel Gabzdyl (pg). Vzkaz redakci
můžete zaslat na tuto adresu ibt@sci.muni.cz