Rubriky:
Názory: J. Grygar,  Kosmické katastrofy v dějinách Země
Recenze: J. Novotný, Dvakrát česky o vesmíru
Pozorování: Dotyčnicový zákryt Aldebarana Mesiacom 5. II. 1998
Pozorování: 8. týden na obloze (16. – 22. února 1998)
Pozorování: M. Haltuf, M. Bily, Jak jsme viděli Mir
Čtivo: L. Dlabola, John Dobson

Zvláštní příloha:
Žeň objevů 1995 a 1996 (J. Grygar)
Dobrý den, sousede (J. Dušek, M. Eliáš, P. Gabzdyl)
Skleněné oči světa (R. Novák)
Vítejte na Marsu (M. Grün, P. Jakeš, Z. Pokorný)
Co oči nevidí (J. Grygar, M. Grün)
Zprávy z kosmonautiky (M. Grün)
Fyzika hvězd (Z. Mikulášek)
 
 
 
 
 
 
Žádný led na Měsíci

Připomeňme si jednu pozoruhodnou hypotézu: na základě výsledků malé sondy Clementine, která operovala v roce 1994 po 70 dní v okolí Měsíce a kromě testování přístrojů pro armádu získala též astronomicky cenné informace o samotném povrchu, by na povrchu našeho souseda mohly být pořádné zásoby zmrzlé vody. O vodě na Měsíci se začalo spekulovat nikoli na základě nějakých snímků (Clementine jich přitom pořídila na 1,6 milionu), ale nepřímo, při rozboru radarových pozorování. Svazek rádiových signálů ze sondy byl po odrazu na měsíčním povrchu analyzován na Zemi. Z charakteru přijatých rádiových signálů vyplývá, že na dně několika větších kráterů v okolí jižního pólu Měsíce by mohla existovat jezera zmrzlé vody. U jižního měsíčního pólu je skutečně několik míst, kam nikdy nedopadnou sluneční paprsky. Zde končí horstva, jež obklopují velkou prohlubeň -- pánev se středem v kráteru Aitken (tato pánev leží téměř celá na odvrácené straně Měsíce, má průměr 2500 km a hloubku až 8 km, a objevila ji právě sonda Clementine).
Pánev Aitken podle všeho vznikla v raném období existence sluneční soustavy po dopadu cizího tělesa na měsíční povrch. Pokud by tímto tělesem bylo jádro větší komety, dopravilo by se tak na Měsíc velké množství vody. Ta v jedné malé části -- ve věčném stínu na dně hlubokých kráterů u jižního pólu -- mohla vydržet až do dnešních dnů.
Kdyby byla tato spekulace pravdivá, měli by budoucí kolonizátoři Měsíce co se týče vody na nějakou dobu vystaráno. Jezera zmrzlé vody u jižního pólu by pokryla veškerou jejich spotřebu určitě na mnoho set let. Jenže vystaráno asi nemají, jak plyne z prohlášení Alana  Bindera, ředitele vědecké části projektu Lunar Prospector,  které učinil 10. února. Sonda Lunar Prospector, vypuštěná 7. ledna směrem k Měsíci, právě nyní poskytla první výsledky. Má za úkol mimo jiné rozřešit tento horký problém. "Na základě rozboru dat z neutronového spektrometru (mimochodem: mají neočekávaně vysokou kvalitu) nelze hovořit o detekci ledu na Měsíci", říká Binder. Jako správný vědec si Binder ponechává zadní vrátka trochu pootevřená: "Zatím to ještě není definitivní výsledek, více budeme znát na přelomu února a března". Připomeňme, že sonda Lunar Prospector nenese na palubě žádnou kameru, takže od této sondy se nedočkáme ani jediné měsíční fotografie. Ale dnes už víme, že data z šestice vědeckých přístrojů budou natolik cenná, že "nějaké další fotografie" jistě oželíme.
 

Před sto sedmdesáti tisíci roky explodovala v blízké galaxii velmi hmotná hvězda. Do okolního prostoru se začala rychlostí světla rozpínat fotonová a neutrinová bublina. V úterý 23. února 1987 se její malinká část setkala i s naší planetou. Dopadla na sítnici astronoma Oscara Duhaldeho, zobrazila se jako jasný bod na fotografické desce Iana Sheltona, vzbudila též pozornost neutronových detektorů ukrytých mnoho kilometrů pod zemí. Na nebi, ve Velkém Magellanově mračnu, zazářila supernova -- nejjasnější od roku 1604. Dnes, více než deset let po jejím objevu, je stále ještě v centru pozornosti mnohých astronomů. Je možné dokonce říci, že vznikl nový obor věnovaný jen a pouze tomuto jedinému objektu.
Teprve dodatečně se zjistilo, kdo byl hlavním aktérem světelného představení: Nenápadná hvězda Sanduleak -69^o 202, modrý veleobr o hmotnosti asi dvacet Sluncí. V závěru svého života -- během méně než jedné sekundy -- se gravitačně zhroutilo její vnitřní železné jádro na neutronovou hvězdu. Z uvolněné energie drtivou většinu odnesla neutrina, zbytek se spotřeboval na energii rázové vlny, která rozehřála a poté rozmetala vnější vrstvy hvězdy.  Sanduleak -69^o 202 explodoval jako supernova.
První k Zemi dorazila sprška neutrin uvolněných při kolapsu jádra. Zaznamenána byla na dvou místech: podzemních detektorech IMB v americkém Ohiu a Kamiokande v Japonsku. O několik hodin později  dvojice astronomů na observatoři v Las Campanas v Chile -- jeden pomocí svých vlastních očí, druhý na fotografii -- zachytili explozi i ve viditelném světle. V maximu dosáhla supernova (označovaná od té chvíle SN1987A) hvězdné velikosti 2,9 magnitudy.
Tím však show kolem Sanduleaku -69^o 202 neskončilo. V srpnu 1990 pořídila jedna z kamer Hubblova kosmického dalekohledu snímky, které jasně ukázaly, že zbytek po supernově, zachumlaný v zářivém oblaku plynu, je obklopen podivuhodnou trojicí prstenů (viz obrázek). Výrazně jasnější je centrován na místo exploze SN1987A. Jeho průměr se odhaduje na sedm desetin světelného roku. Dva vnější slabší prsteny jsou naopak vychýleny na strany a mají asi čtyřikrát větší průměr (2,9 světelného roku).  Jak vznikly? Předpokládá se, že  původně tvořily Sanduleak -69^o 202 dvě hvězdy o hmotnosti dvacet a pět Sluncí. Prstence se vytvořily před asi třiceti tisíci roky, během složité interakce materiálu vyvrženého oběma hvězdami. Méně hmotný průvodce nakonec později splynul s mateřskou hvězdou. Unikátní soustava prstenů je ve skutečnosti v prostoru uspořádána do podoby jakýchsi přesýpacích hodin (viz tato animace 1,1 MB mpeg).
 

Pravděpodobná minulost i budoucnost SN1997A: