Rubriky:
Čtivo: F. Koukolík, Oka-mžikem

Zvláštní příloha:
Za úplným zatměním Slunce
Žeň objevů 1995 a 1996 (J. Grygar)
Dobrý den, sousede (J. Dušek, M. Eliáš, P. Gabzdyl)
Skleněné oči světa (R. Novák)
Vítejte na Marsu (M. Grün, P. Jakeš, Z. Pokorný)
Co oči nevidí (J. Grygar, M. Grün)
Zprávy z kosmonautiky (M. Grün)
Fyzika hvězd (Z. Mikulášek)
 
 

Úterý 24. února 10.25:    Dnes t.j. v pondeli 23. 2. jsme byli v Don Bosco, na misii nedaleko Carrasquero, kde bude pozorovaci stanoviste. Vybalili jsme pristroje z beden. Ulevilo se nam, ze jsme nic nezapomneli doma. Vybrali jsme velice hezke misto na pozorovani pod palmami. Krome nasi vypravy z Upice jsou v Don Bosco jeste kolegove z Tatranske Lomnice vedeni dr. Rusinem, Indove z Bangalore vedeni dr. Singhem. To  je z vedeckych expedic vse. Ostatni jsou na jinych stanovistich. Je treba pochvalit COVESOL, coz je organizacni vybor zatmeni, za vynikajici organizaci. Mame pridelenou skupinku studentu, kteri se o nas fantasticky staraji. Na pozorovacim miste je vse OK, doprava z Maracaiba univerzitnim autobusem. Vzhledem k  tomu, ze autobus do Don Bosco jezdi kazdy den, rozhodli jsme se zustat v Maracaibu v nasem hotelu. Zitra mame naplanovany vylet na Sinamaicu, kde ziji indiani tradicnim zivotem v domech na kulech. Pak snad koupani na plazich. Ve stredu nas ceka doustaveni pristroju a tiskovka v Don Bosco. Ve ctvrtek to hlavni - zatmeni. Drzte palce  Zdravi Eva, Marcel, Lada a Tomas  P.S. Co se tyce telefonu. Bude to asi problem, protoze pokud nebude mozne zavolat z misie, pak se vratime do Maracaiba nejspis dele nez o pulnoci SEC.

"Tentokrat se jiz nachazime v Maracaibu, cca 60 kilometru od pozorovaciho stanoviste na misii Don Bosco. Cesta z Caracasu do Maracaiba trvala vice nez deset hodin. Nastesti jsme jeli klimatizovanym autobusem. Bydlime v hotelu Kristoff, coz je sice velice luxusni hotel, ale majitel je puvodem ze Slovenska, takze nam udelal krasnou cenu. ... Pres veskera varovani jsme vcera vecer vyrazili do mesta. Byl to zazitek. Akorat kdyz jsme sli po jedne hlavni tride, prepadli lekarnu, zvonek poplasneho zarizeni byl slyset hodne daleko. Za chvili tam byla policie a vsechny okolo -- krome nas -- pokladali pod pistolemi na zem. ... Co se tyce telefonovani, je to zhola nemozne. Vzhledem k tomu, ze ten satelitni telefon nedopadl a telefony odsud jsou velice drahe, asi nebude mozne po zatmeni ihned zavolat. Na pozorovacim stanovisti e-mail nebude, jelikoz je to misie bez normalniho spojeni. Ozveme se opet, jak jen to bude mozne."

• Starší texty věnované cestě pracovníků úpické hvězdárny najdete ve speciální příloze.

Zatmění ve Venezuele je pro většinu z nás z pochopitelných důvodů nedostupné. Naštěstí již příští rok podobný úkaz navštíví i střední Evropu:     Co nás čeká ve čtvrtek 11. srpna 1999?    Poslední úplné zatmění Slunce dvacátého století začne asi tři sta kilometrů jižně od Nového Skotska, kde se měsíční stín poprvé dotkne Země v 9.31 světového času. U terminátoru, hranice světla a stínu, bude mít pás totality šířku necelých padesát kilometrů. Kdybyste se nacházeli v jeho středu, trvalo by úplné zatmění jen 47 sekund, naši nejbližší hvězdu byste však našli těsně nad obzorem. Následujících čtyřicet minut se bude stín pohybovat severním Atlantikem. V 10 hodin 10 minut světového času narazí na malé souostroví Scilly u jižního cípu Anglie. Zde bude Slunce již čtyřicet pět stupňů vysoko nad obzorem, šířka pásu, odkud je možné sledovat úplné zatmění, vzroste na 103 kilometrů a jeho časová délka na dvě minuty. Východní okraj plného stínu poletí po zemském povrchu rychlostí 0,91 kilometru za sekundu. O minutu později dosáhne Cornwallský poloostrov, za další čtyři minuty pak zatmění spatří na jednu minutu a třicet devět sekund obyvatelé města Plymouth. Londýn se představení nezúčastní. Maximální zakrytá část slunečního disku bude mít z hlavního města Velké Británie velikost "jen" 0,968. V 10.16 opustí stín Anglii a rychle přeletí přes průliv La Manche. Normandské ostrůvky Guernsey a Jersey pro svoji jižní polohu o něj přijdou (0,995), severněji položený Alderney má však jeden a půlminutové show jisté. Jižní okraj plného stínu se dotkne Normandie v okamžiku, kdy jeho severní opustí Anglii. Následující čtyři minuty bude putovat francouzským venkovem -- jeho jižní okraj projde asi třicet kilometrů severně od Paříže. Odtud bude možné sledovat maximální zákryt slunečního disku (0,992) v 10.23 světového času.  Severní okraj stínu navštíví jižní oblasti Belgie, Lucemburska a Německa, střed pásu totality pak perlivý kraj Champagne. Zdejší velké město Metzy tak získá 2 minuty a 13 sekund tmy (10.29 UTC). O chvíli později opustí výsostné území Francie a vstoupí přes Rýn do Spolkové republiky Německo. Severně od trasy najdete Frankfurt, který bude za příznivého počasí sledovat zákryt o velikosti 0,979, zatímco obyvatelé Stuttgartu v centru totality se mohou těšit na zatmění dvě minuty a sedmnáct sekund dlouhé. Přesně v 10:35 světového času bude odtud Slunce 55 stupňů nad obzorem. Pás úplného zatmění bude mít šířku 109 kilometrů a stín se bude po povrchu pohybovat rychlostí 0,74 km/s. Ačkoli Mnichov leží dvacet kilometrů jižně od středu, také toto dvoumilionové město získá na více než dvě minuty příležitost pokochat se jedním z nejhezčích přírodních úkazů. Mnichované si jen mohou přát, aby měli jasno. V 10:41 stín opustí Německo a přes východní Alpy "anektuje" Rakousko. Hlavní město Vídeň má tentokrát smůlu, leží čtyřicet kilometrů severně od pásu a tak odtud bude Slunce zakryto jen z velké části 0,991.  V Praze jsme úplné zatmění pozorovali naposledy 12. Května roku 1706. Ani tentokrát to nevyjde. "Ušetřena" bude bohužel celá Česká republika. Z velkých měst na tom budou nejlépe České Budějovice, které se mohou chystat na zákryt o velikosti 0,98 v 10.43 světového času, tj. o tři čtvrtě na jednu času letního.  Severní okraj stínu přejde poté severovýchodní část Slovinska a v 10:47 vstoupí do Maďarska. V oblasti úplného zatmění najdete celý Balaton. No nebude to krásné? Turisti se budou čvachtat ve špinavé teplé vodě a najednou jim na dvě minuty a dvacet dva sekundy nad hlavami zmizí Slunce (10:50 UTC). Stejně jako Vídeň i Budapešť leží příliš severně (0,991). Jak bude stín opouštět zemi guláše a čardáše, "lízne" sever Jugoslávie a vstoupí do Rumunska. Za čtvrt hodiny, v 11.07, budou sluneční koronu (samozřejmě s patřičnými filtry) sledovat po dvě minuty a dvacet dva sekund i obyvatelé hlavního města Bukurešti. Odtud se podél rumunsko-bulharských hranic vydá na Černé moře. Severního pobřeží Turecka se dotkne v 11.21 světového času.      Bývalou Osmanskou říši přesekne diagonálně (Ankara leží 150 kilometrů jižně od trasy). V 11:45 přejde jihovýchodní hranici se Sýrií a záhy vstoupí do Iráku. Tehdy bude Slunce asi padesát stupňů vysoko a úplné zatmění bude trvat dvě minuty a pět sekund. Bagdád však přijde zkrátka, leží více než dvě stě kilometrů na jih. Se vstupem do Iránu se stín bude asi půl hodiny pohybovat jen minimálně obydlenými horami a pouštěmi. Severně položený Teherán s devíti miliony obyvatel bude pozorovat zákryt jen z asi 95 procent. Ve 12.22 vstoupí stín do Pákistánu a dotkne se též pobřeží Arabského moře. V Karáčí bude tehdy Slunce asi dvacet stupňů nad západním obzorem a zmizí na 73 sekund. Pás totality se zúží na 85 kilometrů a rychlost stínu vzroste na dva kilometry za sekundu. Poslední stát, ze kterého lze zatmění spatřit, bude Indie, kam vstoupí ve 12.28 světového času. Tak, jak bude výška Slunce nad obzorem klesat, bude se zároveň rychlost pohybu stínu po povrchu zvětšovat (délka zatmění tudíž zkracovat) a současně se bude zužovat i šířka pásu. S posledním úplným zatměním tohoto milénia se rozloučíme v Bengálském zálivu. Zemi opustí v 12.36 světového času.  Celková délka zatmění, resp. jeho letu z jedné strany zeměkoule na druhou, bude trvat tři hodiny a sedm minut. Délka trasy je přibližně tisíc čtyři sta kilometrů a představuje vzhledem ke své šířce pouhé dvě desetiny procenta zemského povrchu.     Podle materiálů NASA sestavil Jiří Dušek.

Lycosa tarante, pavouk z čeledi slíďákovitých, obývající pustiny v okolí Středozemního moře, česky zvaný tarantule, má věru špatnou pověst. Nejspíš za to může jeho nevábný zjev -- jeho dlouhé zahnuté nohy jsou obrostlé tmavými chlupy, srstnaté je i tělo, které leckdy dosáhne úctyhodných 30 mm. Většina lidí na tarantuli pohlíží s ošklivostí a strachem. Stále je ve střehu, a kdy skočí zakousne do nich svá hrozitánská kusadla plná smrtícího jedu. Jejich obavy jsou však zbytečné. Tarantule, pokud skočí, pak jen dopředu, a kousne-li člověka, pak mu přivodí jen neškodný svědivý otok, který sám během několika minut splaskne. Rozhodně tedy nemusí pro záchranu svého života začít tančit tarantelu, jak to zhusta činili uštknutí nešťastníci ve středověku.
V současnosti se karta obrací: z obávaných hmyzích predátorů -- tarantulí -- se stávají oblíbení domácí mazlíčkové, jimiž se chlubí kdejaký terarista. Málokterý z chovatelů však ví, že jeho miláčkům byl už před více než čtyřmi miliony let postaven pomník v nadživotní velikosti. Tento pomník překonává svou předlohu co do velikosti celkem 60 000 000 000 000 000 000krát. Ano, řeč je o Tarantuli, gigantické mlhovině složené převážně z ionizovaného vodíku. Můžete ji spatřit i pouhýma očima. Chce to jen dostatečně temnou noc a letenku někam na jižní polokouli nebo alespoň k rovníku. Tarantule se totiž nachází v naší sousední galaxii, ve Velkém Magellanově oblaku (VMO), a ten je jak známo ve velice jižním souhvězdí Mečouna (slovensky Mečiara).
Pozorovatelé, kteří měli tu čest Tarantuli na vlastní oči spatřit, ji popisují jako mlhavou skvrnu o průměru nějakých 15 úhlových minut, která září jako hvězda 4. velikosti. Řeknete si možná, že to není nic moc, stačí si však uvědomit, že je od nás vzdálena bratru 170 000 světelných let. Kdybychom si ji prohlíželi ze vzdálenosti mlhoviny v Orionu, pak by její průměr činil 30 stupňů a svítila by jak několik Venuší najednou.
První zmínka o mlhovině, později nazývané Tarantule, pochází od francouzského astronoma Nicolase Louise de Lacailla (1713-62), člena pařížské Akademie věd. Tento pozoruhodný muž podnikl v letech 1750-4 expedici na mys Dobré naděje v Jižní Africe. Zde mj. změřil polohu 10 000 hvězd jižní oblohy, zavedl v této oblasti čtrnáct zbrusu nových souhvězdí. Za své zásluhy byl nazván "otcem jižní astronomie". Ve svém katalogu, který vyšel až po jeho smrti v roce 1775 o mlhovině ve VMO píše, že objekt se v jeho dalekohledu o průměru 12 milimetrů(!) podobá 47 Tukana, ale je slabší. Připomeňme, že 47 Tuc není hvězda, ale druhá nejjasnější kulová hvězdokupa na obloze…
 

Velký Magellanův oblak na nebi zabírá několik stupňů. Při pohledu bez dalekohledu připomíná odtrhnutou část Mléčné dráhy. Na jeho východním okraji (vlevo) je nápadná hvězdokupa označovaná 30 Doradus. (Foto REO/AAO)

Mlhovina Tarantule ozdobená supernovou. První snímek byl pořízen v roce 1984, druhý asi dva týdny po explozi supernovy 1987A (únor 1987). (Foto Anglo-Australian Observatory,  David Malin)

Centrální část 30 Doradus, včetně husté hvězdokupy R 136, v podání Hubblova kosmického dalekohledu a jeho Wide Field and Planetary Camera. I když se nachází 170 tisíc světelných let daleko, fantastické schopnosti této observatoře umožnily rozlišit detaily malé jen 25 světelných dní. (Foto STSI)

  Ještě jednou R 136. Hvězdy označené červenými kroužky na pravém snímku jsou pravděpodobně stokrát hmotnější než Slunce. Úsečka vespod černobílého obrázku ukazuje jednu úhlovou sekundu na obloze, což je typický rozlišovací limit pozemských dalekohledů. (Foto NASA/NOAO.)

Tarantule v různých oborech elektromagnetického spektra. Červená barva odpovídá rentgenovému záření horkého plynu s teplotou kolem milionu kelvinů. Zelená indikuje ionizovaný vodíku a modrá ultrafialové záření horkých hvězd. (Snímek  Q. Daniel Wang (NWU), UM/CTIO, UIT, ROSAT)

V minulém čísle jsme připomenuli zajímavou událost v "životě" sondy Voyager 1 a Zdeněk Pokorný se zamyslel nad jejím významem. Dnes doplňujeme toto téma základními informacemi o kontrukci, přístrojovém vybavení a provozu sondy.
Program NASA zahrnoval vývoj, stavbu a vypuštění dvou identických kosmických sond v ceně 320 milionů dolarů (r. 1977), jejichž koncepce vycházela ze zkušeností se sondami třídy Mariner. V tomto materiálu se věnujeme výhradně sondě Voyager 1; osudy sondy Voyager 2 byly odlišné.
Již koncem šedesátých let se v JPL začal připravovat projekt Grand Tour, podle kterého se měla vyslat sonda k průletu kolem čtyř velkých planet sluneční soustavy v unikátní konstelaci roku 1977, nastávající vždy až po 179 letech. Projekt byl po roce 1970 podrobněji rozpracován, avšak přes silnou podporu NASA byl v lednu 1972 požadavek na 900 milionů dolarů z finančních důvodů zamítnut. Bezprostředně poté začali odborníci s přípravou náhradního a levnějšího programu Mariner-Jupiter-Saturn, který byl během roku schválen. Od 4. března 1977 nese jméno Voyager.
Při startu měla sonda hmotnost 2066 kilogramů, z toho 1207 kg připadalo na urychlovací raketový systém s motorem na pevné pohonné látky (odvozen od brzdicích motorů sondy Surveyor, tah 68 kN po dobu 43 s)). Adaptér měl hmotnost 47 kg a vlastní sonda 825 kg. Z toho 104 kg tvořily pohonné látky.
V letové poloze je celková výška sondy asi tři metry, maximální rozpětí vyklopených konstrukcí osmnáct metrů. Základní těleso má tvar desetibokého hranolu z hliníkových trubek o průměru 1,78 m a výšce 0,47 m o hmotnosti 24,5 kg. Na bocích je umístěno deset schránek s elektronikou, uprostřed je kulová nádrž o průměru 0,7 m s hydrazinem (N₂H₄), vytěsňovaným heliem pod tlakem 3 MPa (při plné nádrži). K horní podstavě jsou připevněny dva výklopné nosníky -- jeden příhradový o délce 2,3 m s orientovanou plošinou pro optické přístroje, a 180° od něho tyčový pro radioizotopové generátory. Dále je tady pevná parabolická anténa o průměru 3,7 m (hliníková voština, pokrytá laminátovou pryskyřicí). Dále jsou ke konstrukci připevněny dvě prutové desetimetrové antény v rozmezí 90° a trojboké rameno z laminátových nosníků o celkové délce třináct metrů, nesoucí dvojici magnetometrů (ve vzdálenosti 13 a 6 metrů od sondy).
Sonda je vybavena systémem tříosé stabilizace v prostoru. Primární poloha se určuje podle Slunce a referenční hvězdy Canopus, čidla jsou zdvojena. Pro úseky letu, v nichž není možné zajistit orientaci na Slunce nebo v blízkosti jiných jasnějších objektů, se používal záložní systém gyroskopické stabilizace (každý ze tří gyroskopů udržoval polohu ve dvou osách). Jednoúčelový počítač o kapacitě 4096 slov, přeprogramovatelný ze Země ovládá systém trysek systému stabilizace. Je tvořen šestnácti tryskami o tahu po 0,9 N na katalyticky rozkládaný hydrazin. Čtyři trysky slouží rovněž pro korekce dráhy, celková změna rychlosti odpovídá max. 190 m/s.
Většina elektronického vybavení je chráněna proti kosmickému mrazu izolací vícevrstvými foliemi, hlavní bloky s počítači a vysílači jsou opatřeny bimetalicky ovládanými žaluziemi. na různých místech sondy jsou radioizotopové ampule a topná odporová tělíska.
Elektrickou energii dodávají tři radioizotopové generátory, využívající tepelné energie rozpadu Plutonia 238. Jsou umístěny na nosníku z titanové oceli, každý je vybaven beryliovým krytem. Má průměr 0,41 m, délku 0,51 m a hmotnost 39 kg. Každý generátor měl na počátku letu tepelný výkon 2400 wattů. Tepelná energie je přeměňována termoelektrickými polovodičovými články Ge/Si na elektrický proud o napětí 30 V s výkonem 160 W, takže po startu bylo k dispozici 475 W. Vzhledem k degradaci účinnosti termočlánků postupně elektrický výkon baterií klesá.
Při meziplanetárních přeletu byla spotřeba všech přístrojů maximálně 350 W, při intenzívním měření během průletu kolem planet až 400 W. Po průletu kolem Saturnu byl příkon ještě 385 W.
Sonda je vybavena hlavním řídícím počítačem CCS (Computer Command Subsystem) s dvěma centrálními jednotkami a dvěma redundantními paměťmi o kapacitě po 4096 slovech. Centrální jednotky se vzájemně kontrolují. Část příkazů je uložena v paměti jako pevné podprogramy (2800 slov), zbývající část lze obměňovat instrukcemi ze Země rychlostí šestnáct bit/s povelovým přijímačem. Celkově tak lze generovat kolem 300 000 povelů pro jednotlivé experimenty.
Telekomunikační systém ve směru Země -- sonda pracuje v pásmu S. Na sondě je zapojen vždy jeden ze dvou povelových přijímačů na frekvenci kolem 2113 MHz.
Sonda má dva vysílače, z nichž jeden pracuje v pásmu S (Voyager 1 přesně 2295 MHz) s výkonem 9,4 W, 20 W nebo 28,3 W, druhý v pásmu X (Voyager 1 přesně 8415 MHz) s výkonem 12 W nebo 21,3 W. Vždy mohl být provozován jen jeden z režimů. Přenosová rychlost je volitelná v širokém rozsahu: v pásmu S 2560, 1280, 640, 320, 160, 80 bit/s, příp. až do 10 bit/s v nouzovém režimu, v pásmu X byla 115,2, 89,6, 67,2, 44,8, 29,9, 19,2 kbit/s. Maximální rychlost přenosu, použitelná ještě u Jupiteru, umožňovala vyslat jeden záběr za čtyřicet osm sekund, maximální rychlost od Saturnu byla 44,8 kbit/s (1 záběr za 144 s). Tok záření na přijímací anténě na Zemi byl při přenosu od Jupiteru 10^-21 W/m² v pásmu S a 10^-19 W/m² v pásmu X.
Data z vědeckých přístrojů byla zaznamenávána maximální rychlostí 115,2 kbit/s na osmistopém zapisovači s páskou o šířce 0,5 palce a délce 328 metrů. Měl kapacitu 536 Mbitů, odpovídající asi sto záběrům. Přenos dat ze záznamu bylo možné přenášet pouze v pásmu X. Pro sběr dat a zpracování do formy vhodné pro přenos sloužil jeden ze tří počítačů sondy.
 
Vědecké experimenty:
Sonda je vybavena deseti přístroji o hmotnosti 117 kg, určených pro jedenáct základních experimentů. Zařízení ad 1. až 4. byla umístěna na otočné plošině o hmotnosti 103 kg. Podle povelů z počítače systému orientace sondy bylo možno plošinou natáčet o 360° v azimutu a o 210° v elevaci různou rychlostí, zaměření kamer bylo možné s přesností 8,5'.
 

1. Dvojice televizních kamer. a) širokoúhlá kamera s ohniskovou vzdáleností 200 mm, světelností f/3 a zorným úhlem 3x3°, citlivá v oboru 400-620 nm, b) úzkoúhlá kamera s teleobjektivem 1500 mm a světelností f/8,5,citlivá v oboru 320-620 nanometrů. Obě kamery jsou vybaveny sadami osmi výměnných filtrů. Širokoúhlá má filtr: fialový, modrý, zelený, oranžový, úzkopásmový pro čáru D sodíku (0,7 nm), dva v oblasti absorpce metanu (10 nm), čirý. Úzkoúhlá má filtr: fialový, modrý, dva zelené, oranžový, ultrafialový, dva čiré. Každý snímek byl složen z 800 řádků po 800 bodech, každý bod (pixel) měl osm bitů, takže obraz měl 5,12 Mbitů. Celková hmotnost 38,2 kg, spotřeba 41,9 wattů vč. systémů skanovací plošiny.
2. Ultrafialový spektrometr se zorným úhlem 0,86x0,6° a vstupní apertuře 22,1 cm², pracující v oboru 50-170 nm s mřížkovým monochromátorem pro studium absorpce slunečního UV záření v atmosférách a emise UV záření v okolí a dále pro stanovení poměru vodíku a helia v prostoru. Celková hmotnost je 4,5 kg a spotřeba 2,5 wattů.
3. Fotopolarimetr spojený s cassegrainovým dalekohledem o průměru 0,15 m, vybaveným výměnnými filtry (osm barevných 235 až 750 nm, tři polarizační -- 0°, 60°, 120° a prázdné okénko) pro studium rozptylu na aerosolových částicích. Hmotnost 4,4 kg, spotřeba 2,6 W.
4. Kombinovaný infračervený interferometrický spektrometr a radiometr pro měření tepelné rovnováhy planet a chemického složení atmosfér. Jde o upravenou versi přístroje, který byl na sondě Mariner 9. Michelsonův interferometr pracuje v rozsahu 2,5-50 m. radiometr v rozsahu 0,3-2,0 m. Hmotnost zařízení je 18,6 kg a spotřeba 20,1 W.
5. Scintilační teleskopy pro výzkum kosmického záření měří energetická spektra elektronů a nabitých jader. Nízkoenergetický teleskop pracuje v oblasti 0,5-9 MeV, vysokoenergetický v oblasti 4-500 MeV, pro elektrony od 7 MeV výše. Hmotnost přístroje je 7,5 kg, celková spotřeba 8,25 W.
6. Dva otočné scintilační detektory nízkoenergetického záření. Jeden analyzuje elektrony v rozsahu 15 keV až 1 MeV a ionty od 15 MeV do 160 MeV, druhý měří v rozsahu 0,15 MeV až 10 MeV. Hmotnost zařízení je 7,5 kg a spotřeba 9,5 wattů.
7. Čtyři magnetometry. Dva, určené pro měření velmi slabých polí (10 pT až 0,05 mT jsou na vyklopeném nosníku a dva pro měření silných polí (25 nT až 2 mT) jsou přímo na sondě. Celková hmotnost je 5,6 kg a spotřeba jen 2,1 W.
8. Dvě Faradayovy klece pro výzkum vlastností plasmy slunečního větru, schopné měřit energii a hustotu částic v plasmě v rozsahu energií od 10 eV do 6 keV. Hmotnost je 9,9 kg, spotřeba 9,9 W.
9. Laditelný přijímač pro detekci přirozeného rádiového záření. Pracuje ve dvou pásmech: 20,4-1345 kHz s rozlišením 1 kHz a 1,2288-40,5 MHz s rozlišením 200 kHz. Součástí systému jsou dvě dipólové antény o délce deset metrů. Hmotnost je 7,7 kg, spotřeba 6,7 W.
10. Zařízení pro výzkum plasmových vln registruje nízkofrekvenční změny (10 Hz až 56 kHz) elektrického pole a využívá rovněž dvou desetimetrových antén. Hmotnost je 1,4 kg, spotřeba 1,6 W.
11. Radiový systém byl použit jak při zákrytech sondy atmosférami planet, tak pro přesné měření polohy sondy buď metodou dvoucestného Dopplerova efektu, kdy nosná frekvence vysílačů byla odvozována ze signálu, vyslaného ze Země a přijatého palubním přijímačem, nebo byl signál generován palubním ultrastabilním oscilátorem.

1. příkon -- z původních 475 W postupně degraduje. Např. počátkem r. 1995 byl 348 W a koncem září téhož roku 341 W, počátkem r. 1997 byl 334 W a v srpnu téhož roku už jen 331 W. Pokles neprobíhá zcela rovnoměrně, ale předpokládá se, že termoelektrický zdroj dokáže zásobovat sondu v provozuschopném stavu snad až do r. 2025.
2. zásoby hydrazinu pro stabilizační systém -- běžná týdenní spotřeba je 5,5 gramů a protože v současnosti zůstává v zásobě ještě 34,7 kg, je zřejmé, že hydrazinu je dost na dlouhé desítky roků. Klesá ovšem tlak vytěsňovacího hélia a roste opotřebení systému.
3. citlivost čidla Slunce -- nyní, kdy je sonda téměř 70x dál od Slunce než Země, je jeho jasnost jen 0.0002 jasnosti u nás. Kolem roku 2030 patrně sluneční čidlo přestane rozlišovat Slunce od ostatních hvězd, což představuje definitivní limit spojení se Zemí...

• Voyager Project Home Page.