Rubriky:
Pozorování: 11. týden na obloze (9. – 15. března 1998)
Čtivo: J. Grygar, Hvězdy nelžou
Přílohy: Zprávy z oběžné dráhy za leden 1998

Zvláštní příloha:
Za úplným zatměním Slunce
Žeň objevů 1995 a 1996 (J. Grygar)
Dobrý den, sousede (J. Dušek, M. Eliáš, P. Gabzdyl)
Skleněné oči světa (R. Novák)
Vítejte na Marsu (M. Grün, P. Jakeš, Z. Pokorný)
Co oči nevidí (J. Grygar, M. Grün)
Zprávy z kosmonautiky (M. Grün)
Fyzika hvězd (Z. Mikulášek)
 
 
Po uzávěrce (čtvrtek 5. 3. 21.00):

Na Měsíci je voda!
 
Po osmi týdnech spekulací mohl vědecký specialista Alen Binder na čtvrteční tiskové konferenci jednoznačně oznámit: "Našli jsme na Měsíci vodu! Není to žádný oceán, ale ani pouhá kostka ledu". Měření, která v uplynulých měsících přinesla sonda Lunar Prospector ukazují, že se celkové množství této životodárné tekutiny pohybuje mezi desíti a tři sta miliony tun, což odpovídá malému jezeru. Další informace přineseme v pondělním vydání IAN.
 

Zdravime vsechny ctenare IAN,  tak jsme zpatky na ambasade v Caracasu. Minule dny po odjezdu z Maracaiba jsme se nachazeli v Meride, v Andach. Tam bylo krasne. Teploty pro nas snesitelne, na mistni pomery ciste mesto. Byli jsme se podivat na Narodni observatori univerzity Los Andos. Lezi ve vysce 3 600 metru nad hladinou more a maji tam moc hezke vybaveni: jednu z nejvetsich schmidtovych komor na svete o prumeru 1,5 metru (korekcni deska 1 metr). Pouzivaji ji ke sledovani komet, mlhovin a galaxii, take zde delaji spektroskopii s malym rozlisenim a nejaka pozicni mereni. Dale je tu dvojity astrograf s cockovymi objektivy o prumeru 51 centimetru, sedesaticentimetrovy refraktor s ohniskovou vzdalenosti jedenact metru ke sledovani dvojhvezd a hvezdokup a zrcadlovy dalekohled o prumeru jeden metr. Nakonec se tu naslo i muzeum astronomie a kosmonautiky.  Vcera, t.j. 3. 3. v devet vecer jsme nastoupili do autobusu a vyrazili smer Caracas. Sem jsme dorazili dnes okolo 11 hodiny mistniho casu. Ted dva dni odpocineme na ambasade a vyrazime na Orinoko. Zdravi  Eva Markova, Ladislav Krivsky, Marcel Belik a Tomas Sykora

Pomocí této dvojice snímků si uděláte názornou představu o rozlišovací schopnosti sondy Galileo. Černobílý obrázek vpravo zachycuje část oblasti Conamara Chaos na Jupiterově Europě. Snímek vlevo ve stejném rozlišení ukazuje část Rhode Island na východním pobřeží Spojených států. Šířka obou snímků je necelé dva kilometry. (Foto NASA)

Krok kupředu
Vesmír se otevřel pro všechny. Na tom Remek sám velkou zásluhu neměl, spíš štěstí "být při tom". Osmdesátýsedmý kosmonaut lidstva byl však prvním, kdo předem věděl, že už víckrát nepoletí a proto nemusel své potíže skrývat. Teprve pak se začalo otevřeně hovořit o problémech přizpůsobení se beztížnému stavu, které připomínají mořskou nemoc. Bylo to cenné pro všechny a pro Rusy zejména. Na bratrech si tehdy vyzkoušeli to, co vlastně dnes ruskou kosmonautiku živí. Vždyť loni už ruská Duma financovala jen dvacet procent nákladů na provoz stanice Mir a zbytek uhradili zahraniční účastníci letů. Ruská kosmická agentura ráda umožní výlet do vesmíru tomu, kdo zaplatí -- novinářům, filmařům i politikům. Dohoda jistá, ceny mírné. Za 15 milionů dolarů to není drahé a mnohé vlády jsou ochotny tyto náklady uhradit.
 
Proč?
Kvůli prestiži a propagandě? Politický aspekt sice v pozadí zůstává, ale obvykle je rozhodující odborný přínos, možnost uplatnění vlastních metod a vyzkoušení vlastních výrobků. Kosmické aplikace pomáhají šetřit čas, peníze i životní prostředí. Nezáleží tolik na osobě kosmonauta, jako na programu, který je pro něho připraven. Proto do vesmíru létají stále častěji specialisté.
Z vojenských letců jsou výborní piloti kosmických lodí, amerických i ruských. Ale jejich úkolem je vozit do vesmíru specialisty. Vybírat za pasažéry vojenské letce bez další kvalifikace je luxus, není-li motivací jen "zviditelnění". Kdysi to jinak nešlo. Jenže na rozdíl od Kuby, Afghanistánu nebo Vietnamu, my jsme pro našeho pilota narychlo připravili dobrý výzkumný program. A to byl náš skutečný úspěch! Remkova cesta předvedla, že lety zahraničních účastníků mohou být přínosem a předznamenala pozdější spolupráci Němců či Francouzů s Rusy. Tenkrát byl výzkumný program popelkou, dnes je královnou -- a hlavním důvodem pro lety do vesmíru.
 

Vladimír Remek, narozený 26. září 1948 v Českých Budějovicích   První zahraniční účastník kosmických letů (po SSSR a USA), občan ČR. Pochází z rodiny vojenského letce, v době kosmického startu byl jeho otec velitelem vojenského letectva. Maturitu složil r. 1966 na střední všeobecně vzdělávací škole (nyní gymnásium) v Čáslavi. Po dokončení leteckého učiliště v Košicích r. 1970 byl stíhacím pilotem Zvolenského leteckého pluku. V letech 1972 až 1976 absolvoval Vojenskou leteckou akademii J. A. Gagarina v Moskvě, poté byl zařazen jako nadporučík ke svému leteckému útvaru. Na proudových letounech měl nalétáno asi 300 hodin. V prosinci 1976 povýšen na kapitána v souvislosti s výběrem k výcviku v oddílu kosmonautů. 2. března 1978 startoval v lodi Sojuz 28 spolu s A. A. Gubarjevem, týden strávil na orbitální stanici Saljut 6 a po 190 hodinách 17 minutách letu přistál na Zemi. Po návratu povýšen na majora, od r. 1979 podplukovníkem. Byl vedoucím vojenského výzkumného ústavu VÚ-030, r. 1985 byl povýšen na plukovníka, absolvoval Vojenskou akademii generálního štábu SSSR a r. 1986 krátce opět létal na MIG-21. Skončil na hlavní politické správě ministerstva národní obrany. V letech 1990-95 pracoval ve Vojenském muzeu letectví a kosmonautiky Praha-Kbely. Poté, co byl přeřazen na bezvýznamnou funkci řadového referenta Vojenského historického ústavu, odešel po 25 letech z armády do civilu a nyní úspěšně působí v soukromém sektoru jako zástupce strakonické firmy ČZ v Moskvě.

Zprava: J. Romaněnko, G. Grečko, A. Gubarev, V. Remek. Na stěně zprava shlíží: G. Husák, L. Brežněv. (Repro IAN)

Zpráva o průběhu příprav a letu:      Vladimír Remek se jako kosmonaut-výzkumník zúčastnil pod vedením A. A. Gubareva prvního letu mezinárodní posádky na družicovou stanici Saljut 6. O pořádání mezinárodních letů rozhodl Sovětský svaz v létě 1976, pro první etapu byli pozváni kandidáti z Československa, Polska a tehdejší NDR. V září 1976 bylo v Ústavu leteckého zdravotnictví v Praze vybráno na základě pravidelných lékařských kontrol pilotů 28 osob, z nichž po individuálních vyšetřeních postoupilo osm pilotů. Koncem října 1976 tým sovětských lékařů pod vedením kosmonauta Lazareva v Praze při dalších prohlídkách jednoho uchazeče nedoporučil pro nález deformace dvanácterníku. Ze zbylých sedmi bylo nutno vybrat pouze čtyři: v polovině listopadu 1976 odletěli SSSR Ladislav Klíma, Oldřich Pelčák, Vladimír Remek a Michal Vondroušek.   Protože do výcviku mohli jít pouze dva Čechoslováci, museli při dalších vyšetřeních ruští lékaři dva kandidáty vyřadit -- oficiálním důvodem byly nepodstatné změny na srdci, menší odolnost proti poruchám vestibulárního ústrojí a horší znalost ruštiny.   Výcvik ve Hvězdném městečku byl zahájen 6. prosince1976 a ukončen v květnu 1977 závěrečnými zkouškami. Poté byly sestaveny dvě rovnocenné posádky: N. Rukavišnikov--O. Pelčák a A. Gubarev--V. Remek.   Oficiální rozhodnutí o tom, která posádka poletí, padlo dva dny před startem na základě hodnocení závěrečných zkoušek na trenažérech sovětskou státní komisí. Zda roli sehrály ještě i jiné faktory (např. česko-slovenský původ, velitelská funkce Remkova otce, shoda věku Remka s výročím "Vítězného února", tj. 30 let apod.) zůstává spekulací, kterou podporuje pouze údajný výrok generála Šatalova, šéfa oddílu sovětských kosmonautů "o tom, kdo z vás dvou poletí, rozhodla Praha".    Start se uskutečnil 2. března1978 v 15.27.50 UT z Bajkonuru (LC-1) třístupňovou raketou 11A51U/Sojuz, loď Sojuz 28 o hmotnosti 6800 kg se dostala v T+530 sekund na počáteční oběžnou dráhu s parametry 51,63 stupňů, 88,82 minut, 192-245 kilometrů. Na čtvrtém a pátém oběhu byla provedena obvyklá dvouimpulsová změna dráhy, která zvětšila její výšku na 269-309 kilometrů. Po odpočinku kosmonautů (3. 3. od 01 do 08 h UT) byla na 17. oběhu provedena další dvouimpulsová korekce, kterou se apogeum zvýšilo na 357 kilometrů a vzdálenost mezi lodí a stanicí se zmenšila na 25 kilometrů. Závěrečné setkání a spojení bylo provedeno automaticky, obě tělesa se poté pohybovala po dráze ve výšce 338-357 km s periodou 91,3 minut. Ke spojení došlo 3. března v 17.10 UT nad Altajem, při 18. oběhu lodi a 2455. oběhu stanice asi deset minut po vstupu do stínu Země.   3. března ve 20.33 světového času Remek s Gubarevem přestoupili na stanici Saljut, kde byla základní posádka Romaněnko a Grečko. Pracovní směny na stanici trvaly od 05 do 20 h UT, během nichž Remek mj. provedl šest českých experimentů. S ohledem na kinetózu často pozoroval zemský povrch, zejména ledovce a sníh v horách. Lékařská kontrola byla prováděna u celé posádky pomocí zařízení Polinom-2M (4. 3. měl Remek puls 53 za minutu a tlak 135/55 mm Hg), používán byl i veloergometr a vakuový oblek Čibis.   Uskutečnila se rovněž řada televizních reportáží, což do té doby nebylo na sovětských lodích běžně zvykem. Poprvé se čeština ozvala z vesmíru 4. března ve 13.53 UT při televizním přenosu, ve kterém Remek popisoval vědeckou aparaturu (protože byl do její obsluhy zacvičen v ruštině, obtížně hledal některé české termíny). Podruhé hovořil česky při přeletu nad Prahou téhož dne v 18.55.30 UT). Dne 5. března byla z paluby orbitální stanice vysílání první mezinárodní tisková konference.   Dne 10. března let skončil. V 07.17 UT kosmonauti přestoupili do kabiny lodi Sojuz 28, která se od komplexu oddělila při jeho 2561. oběhu v 10.23 UT (oficiální doba společného letu 164 h 35 min 06 s). Ve 12.54.34 UT byl nad jižní oblastí Tichého oceánu při 125. oběhu zapojen na 198 sekund brzdicí motor lodi, která začala sestupovat k Zemi. Ve 13.16.05 se loď rozdělila a kabina ve 13.22 UT vstoupila do hustších vrstev zemské atmosféry (spojení přerušeno na sedm min). Ve 13.30.45 UT se ve výšce sedm kilometrů rozevřel hlavní padák a kosmonauti přistáli bez problémů 10. 3. ve 13.45.45 UT asi 135 km severně od Arkalyku v Kazachstánu. Let trval oficiálně 7 dní 22 hodin 16 minut 50 sekund.         Československé experimenty pro let Sojuz 28 - Saljut 6:      EXTINKCE (Astronomický ústav ČSAV) -- vizuální sledování změn jasnosti hvězd pomocí speciálního filtru (pro potlačení rušivého vlivu emisní vrstvy atmosféry) při jejich západu za zemským obzorem v rámci příprav konstrukce fotometru pro objektivní sledování stavu vysoké atmosféry.   OXYMETR (Biofyzikální ústav ČSAV) -- přístroj pro měření okysličování tkání kosmonautů s cílem zjistit vliv dlouhodobého pobytu v beztížném stavu na zásobování tkání kyslíkem. Aparatura pracuje na principu polarografu, na jehlové katodě dochází k redukci kyslíku a vzniklý proud je úměrný koncentraci rozpuštěného kyslíku v měřeném prostředí. Během letu došlo k poruše ve zdroji, který kosmonauti operativně nahradili sadou monočlánků.   CHLORELLA - 1 (Mikrobiologický ústav ČSAV) -- rozmnožování řas v podmínkách kosmického letu. První experiment, v němž populace řas v beztížném stavu aktivně rostla, poté co násadu na oběžné dráze naočkovali do živného roztoku. Rychlost růstu v přístroji IFS-2 byla kosmonauty měřena.   TEPELNÁ VÝMĚNA - 2 (Lék. fakulta Univ. J. E. Purkyně) -- srovnání subjektivního pocitu tepla s objektivním měřením na povrchu těla (pokračování pokusu z biologické družice Kosmos 936). Pro měření byl vyvinut unikátní přístroj EDK-IK (elektrický dynamický katatermometr s indikátorem kožní teploty).   SUPOS-8 (Výzkumný ústav psychiatrický) -- kontrola psychického stavu kosmonautů před startem za letu a po jeho skončení formou vyplňování dotazníku.   MORAVA (Ústav fyziky pevných látek ČSAV) -- využití sovětské tavicí pece Splav-01 ke směrovému roztavení vzorků materiálu a následnému pomalému regulovanému chladnutí po dobu asi 45 hodin. V první fázi (při letu Remka) šlo o krystalizaci z roztoku chloridu olovnatého v eutektiku chlorid olovnatý -- chlorid stříbrný a z roztoku chloridu olovnatého v eutektiku chlorid olovnatý -- chlorid měďný. Růst krystalu z plynné fáze byl ověřován na oxichloridu vizmutitém.      Většina experimentů měla pokračování při dalších letech mezinárodních posádek. Zejména si získal uznání systematický výzkum růstu krystalů (autor experimentu Morava Ing. Č. Barta, CSc -- nyní soukromá firma BBT -- vyhrál nedávno konkurs na tavicí pícku pro stanici Alpha).   -- mg --

Hvězda českého hokeje Dominik Hašek se dostane zásluhou pracovníků Astronomického ústavu České akademie věd Petra Pravce, Lenky Šarounové a pracovníka Astronomického ústavu Univerzity Karlovy Marka Wolfa i na nebesa. Díky nim ponese planetka číslo 8217 jméno Dominik. (Je však nutné říci, že se zatím jedná pouze o provizorní označení, které ještě musí schválit Minor Planet Center.) Na přímý dotaz IAN nám Lenka Šarounová poskytla o "Dominikovi" následující informace:
 
Planetku jsme objevili na Ondřejově 21. dubna 1995, ale podařilo se nám ji sledovat jen následující tři noci, což k určení přesnější dráhy nestačilo. Při další opozici však byla náhodně pozorována v Japonsku na Nachi-Katsuura Observatory a Nihondaira Observatory jako nový objekt s předběžným označením 1996 RH5. Brzy se však ukázalo, že se jedná o "naši" planetku 1995 HC. Dráha z těchto dvou opozic už byla natolik přesná, že se podařilo dohledat pozice z roku 1949, kdy byla jednu noc pozorována na Mt. Palomaru. Loňský podzim při čtvrté pozorované opozici jsme planetku sledovali podle přesné efemeridy jako objekt 20. velikosti a tak letos v lednu dostala od Minor Planet Center číslo 8217.
Planetku "dostane" ten, jemuž se podaří napozorovat oblouk nejpodstatnější pro určení celé dráhy. Nemusí to být ten, kdo ji sledoval poprvé nebo kdo naměřil nejvíce pozic. Planetky hlavního pásu musejí být pozorované většinou alespoň na čtyřech opozicích, aby dostaly definitivní číslo a jejich objevitele měli právo je pojmenovat. 
Planetka (8217) 1995 HC patří do rodiny Flora. Má poměrně krátkou poloosu, větší excentricitu a malý sklon. Vzdálenost od Slunce v přísluní je jen 1,86 astronomické jednotky. Pokud odrazí deset procent světla (albedo 0,1, což je zhruba průměrná hodnota, neznáme její typ a nemáme odhad albeda), lze její velikost odhadnout na pět kilometrů. Její světelná křivka a tedy ani tvar není známý, proto velikostí v tomto případě rozumějme průměr, který by planetka měla v případě, že by její tvar byl kulový, což zřejmě není. Planetka není v dosahu menších dalekohledů, tato opozice byla pro pozorování velmi nepříznivá, protože se nacházela poblíž afelu (tj. odsluní) své dráhy. Při největším přiblíženi k Zemi (0,85 astr. jednotky) dosahuje jasnosti asi 16 magnitud.
 

Evropská astronomická společnost (EAS) a Česká astronomická společnost (ČAS) pořádají v budově stavební fakulty ČVUT v Praze-Dejvicích společnou konferenci JENAM 98 (Joint European and National Astronomical Meeting, 1998). Na programu konference budou plenární přednášky předních evropských astronomů, dále příspěvky, přednesené v souběžně probíhajících sekcích resp. na vývěskách a konečně panelové diskuse. Součástí konference bude též jednodenní pracovní zasedání, věnované přípravám pozorování úplného zatmění Slunce v srpnu 1999 a plenární schůze ČAS.
Přednášky na pozvání Vědeckého organizačního výboru (SOC) přednesou: F. Mirabel: Nadsvětelné zdroje v Galaxii, I. Novikov: Staré a nové obzory fyziky a astrofyziky černých děr, M. Perryman: Milivteřinová astrometrie; některé vědecké výsledky družice HIPPARCOS, F. Praderie: Evropská věda: vyhlídky pro příští století, Sir M. Rees: Vzplanutí záření gama, J. Schneider: Za nově objevenými planetárními soustavami, M. Šidlichovský: Dynamika pásu planetek a chaos, J. Trumper: Rentgenová astrofyzika.
Paralelní sekce budou věnovány následujícím tématickým okruhům (v závorce jsou uvedeni čeští koordinátoři sekcí):