Rubriky:
Čtivo: Z. Urban, Hvězdné katastrofy aneb o explozích nov a supernov
Pozorování: Co se děje se supernovou?
Pozorování: J. Kapitán, Zodiakální světlo

Zvláštní příloha:
Za úplným zatměním Slunce
Žeň objevů 1995, 1996, 1997 (J. Grygar)
Dobrý den, sousede (J. Dušek, M. Eliáš, P. Gabzdyl)
Skleněné oči světa (R. Novák)
Vítejte na Marsu (M. Grün, P. Jakeš, Z. Pokorný)
Co oči nevidí (J. Grygar, M. Grün)
Zprávy z kosmonautiky (M. Grün)
Fyzika hvězd (Z. Mikulášek)
 
 
Po uzávěrce (24. 3. 1998 10.15):
Podle zpravodaje Mezinárodní astronomické unie nalezl William Liller (Vina del Mar, Chile) možnou novu v souhvězdí Střelce. Na expozici pořízené mezi 22,363 až 22,366 března má hvězda jasnost 7,8 mag. V jejím místě nebyl den předtím žádný objekt jasnější 11,5 mag. Spektrum s nízkým rozlišením pořízené 23. března ukázalo nápadnou emisi v čáře H-alfa. Dle CCD fotometrie měla o jeden den později hvězdnou velikost ve fotometrickém oboru V = 7,74 mag. Pravděpodobnou novu najdete nedaleko delty Střelce v místech:
 

 
 
 
 
Hvězdné porodnice a krematoria
 
Space Telescope Science Institute v Baltimoru, který se stará o provoz Hubblova kosmického dalekohledu, dal koncem minulého týdne k dispozici sérii snímků, jenž shodou okolností zachycují počáteční a koncové fáze ve vývoji hvězd -- "hvězdné porodnice" i "krematoria".
Do první kategorie patří záběry spirální galaxie s příčkou NGC 1808, která se nachází zhruba čtyřicet milionů světelných let daleko v jižním souhvězdí Holubice. Snímky pořízené pozemskými dalekohledy ukazují, že má na rozdíl od ostatních galaxií  tohoto typu deformovaný tvar spirálních ramen. Původcem je blízká NGC 1792 (mimo snímek). Takové "gravitační setkání" má za následek prudkou tvorbu hvězd v jádru NGC 1808.
Barevná kompozice vznikla na základě snímků pořízených v různých spektrálních filtrech: Červené a infračervené světlo -- na snímku ve žluté barvě -- patří starým, již vyžilým  hvězdám, zatímco rozsáhlé oblasti  molekulových mračen složených převážně z vodíku, mají barvu modrou. Právě v nich probíhá masivní tvorba nových hvězd. Tmavé pásy prachu, které jsou vidět ve slabém halu hvězd obklopujících galaktický disk (horní levý roh) , vznikly po explozích supernov v oblastech hvězdných porodnic.
Hubblův kosmický dalekohled umožnil pořídit snímky centrálních oblastí jádra NGC 1808 s velkým rozlišením. Je na nich vidět veliké množství mladých hvězdokup o průměru mezi desíti a padesáti světelnými roky. (Ještě více je z nich je schováno za neprůhlednými oblaky prachu.) Je zřetelně vidět, že hvězdy se ve většině případů rodí v rozsáhlých skupinách. Nejjasnější "zhustek" poblíž jádra galaxie, je pravděpodobně gigantickou hvězdokupou o průměru kolem 100 světelných let. Snímek zachycuje oblast o průměru tři tisíce světelných let.
Záběry NGC 1808 byly pořízeny v rámci programu navrhnutého Jim Floodem a Max Mutchlerem 14. srpna 1997. Jim Flood je jeden z amatérských astronomů, kteří dostali na základě konkurzu možnost pozorovat s unikátním Hubblovým dalekohledem.
 

Okolí jádra NGC 1808 o průměru tři tisíce světelných roků. Nachází se zde veliké množství mladých hvězdokup o průměru mezi 10 a 50 světelnými roky. (Ještě více je z nich je schováno za neprůhlednými oblaky prachu.) Nejjasnější zhustek  poblíž jádra, je pravděpodobně gigantická hvězdokupa o průměru kolem sto světelných let.

NGC 7027. Vlevo je snímek planetární mlhoviny v blízké infračervené oblasti spektra. Ve skutečnosti se jedná o kompozici tří záběrů v různých vlnových délkách. Červená barva odpovídá studenému molekulárnímu vodíku. Uprostřed je "centrální hvězda" -- žhavé jádro zaniklé hvězdy, která je ve viditelném oboru jen stěží pozorovatelná. Okolní plyn a prach seskupený do prstence pochází z hvězdy. Plyn (bílá barva) má teplotu několik desítek tisíc stupňů Celsia. Zobrazená oblast má průměr asi 15 tisíc astronomických jednotek (vzdáleností Země-Slunce). Vpravo je kompozice snímků NGC 7027 ve viditelném a infračerveném oboru. Modrá barva odpovídá záběrům z Wide Field and Planetary Camera 2, nazelenalá a červená z přístroje NICMOS. Bílou barvou jsou vyznačeny oblasti horkého plynu, červené a růžové odpovídají chladnému molekulárnímu vodíku. Je vidět, že je planetární mlhovina složena z jakýchsi tří slupek: První je horká, jasná centrální oblast, oklopená tenkou zónou molekulárního vodíku, ve které dochází k jeho rozkladu, a na vnější straně je chladná, modrá oblast molekulárního plynu a prachu.

Vývoj jedné hvězdy:    Život hvězdy lze přirovnat  k životu lidskému. Hvězda se v průběhu času mění, stárne, má svá poklidná i hektická období, vzniká i umírá. Nejvíce jsou tyto projevy patrné u hvězd hmotných, které dokáží marnotratně rozházet všechen svůj energetický majetek za pár milionů let. My se však dnes soustředíme na rozvážnější a šetrnější hvězdy střední hmotnostní kategorie, na hvězdy podobné našemu Slunci. Slunce samo není průměrnou hvězdou Galaxie ani vesmíru. Naopak, hrdě můžeme prohlásit, že svištíme prostorem kolem stálice, která většinu ostatních předčí co do hmotnosti, velikosti i zářivého výkonu.    Podívejme se tedy na vývoj hvězdy Slunci navlas podobné. V současnosti se tyto hvězdy tvoří v chladu a temnotě hustých mračen mezihvězdné látky. Nikoli však úplně bez problémů, samovolně. Aby se hvězdný zárodek vydal na svou hvězdnou dráhu a začal se smršťovat působením vlastní gravitace, musí jej někdo nebo něco popostrčit. Musí dostat jakýsi prvotní impuls, který jako výstřel startovní pistole uvede vše do pohybu. Startérů je známo hned několik, velmi populární je třeba výbuch blízké supernovy nebo zbrždění pohybu mračna při průchodu statickou rázovou vlnou, jenž je spojena se spirální strukturou galaxie. Hvězda se začíná hroutit. Málokdy však úplně sama -- hvězd obvykle vzniká několik desítek až stovek najednou. Vzniká otevřená hvězdokupa. Ta však běžně rozpadne ještě dříve, než její hvězdy vykouknou z prašných peřin mateřského mračna. Vraťme se však k našemu hvězdnému zárodku -- k naší protohvězdě. Ta se stále smršťuje, a to stále rychleji. Houstne všude, nejvíce však poblíž vlastního těžiště, budoucího středu hvězdy. Přestává být průhledná vůči svému vlastnímu záření. Energie uvolněná pádem částic zůstává uvnitř a pozvolna nahřívá centrální partie hvězdy. V nitru tělesa roste tlak, který je s to prudkou kontrakci v nitru zabrzdit. Vnější vrstvy hvězdy dále padají na husté a teplé jádro. Jakmile se okolí hvězdy trochu pročistí, vyloupne se z mračna nová hvězda. Zpočátku je chladná, ale značně rozměrná. Divoce se promíchává a z jejího povrchu vane hvězdná vichřice. Jsou to proměnné hvězdy typu T Tauri.   Po zapálení termonukleárních reakcí, při nichž se vodík v jádře mění na hélium, se hvězda zklidní. Vstupuje do nejdelšího období svého života, stává se hvězdou hlavní posloupnosti. Období dlouhodobé prosperity však končí v okamžiku, kdy se v jádru vyčerpá vodík.   V centru se zapálí náhradní zdroj vodíkových reakcí ve slupce obalující vyhořelé héliové jádro. Náhradní zdroj se však ukáže jako dosti zběsilý, vyrábí o dost více energie, než je zapotřebí. Aby ji hvězda dokázala odvést, musí podstatně zvětšit svůj povrch, hvězda se postupně, ale pak stále rychleji stává velmi rozměrným červeným obrem. Katastrofický vývoj se zlomí ve chvíli, kdy se v centru hvězdy zapálí héliové reakce. Ty paradoxně přidusí příliš rychlé spalování vodíku, hvězda se opět smrští a stane se z ní běžný nažloutlý obr podobný Capelle nebo Arcturu. Pak se však reakce v nitru znovu nekontrolovaně rozhoří a hvězda opět kyne. Brzy se stává mnohem větší, než kdykoli předtím. Z hvězdy se stává příslušník tzv. asymptotické větve obrů (AGB). Toto je poslední zastavení před definitivním koncem.   Hvězda se promíchává, pulsuje, z jejího povrchu uniká gigantické množství látky. Hvězda nám mizí před očima, když se zahalí do vlastní prachoplynné mlhoviny. Následuje poslední dějství dramatu, jímž je definitivní odvržení zbytků řídkého obalu, jež vede ke vzniku útvaru, který nazýváme planetární mlhovina. Co z hvězdy zbývá? Horké a husté jádro složené z degenerované látky, těleso, které se brzy změní v tzv. bílého trpaslíka, a pomalu se rozpínající obálka bohatá na prvky vzniklé během nukleárního vývoje hvězdy -- tj. na hélium, uhlík a kyslík. Bílý trpaslík, hvězda s hmotností Slunce a rozměry Země, pozvolna chladne a chladne, až po pár miliardách let vychladne v nesvítícího černého trpaslíka.      Zdeněk Mikulášek

Galerie obrázků: (Kliknutím na obrázek získáte snímek v plném rozlišení. Foto NASA.)

Rozsáhlé, větrem vymetené pláně v oblasti Medusae Fossae (rovníková oblast planety jižně od Amazonis Planitia). Rozlišovací schopnost na snímcích dosahuje 5 metrů.

Proměny v písečných přesypech v oblasti Hebes Chasma.

Duny mezi rozrušenými prohlubeninami a malými korýtky v oblasti kráteru Crommelin (jihozápadní část Arabia).

Výchozy ve stěnách kaňonu Tithonium (v severozápadní části Údolí Marineru).

Soustava pravoúhle se protínajících hřebenů v jižní polární oblasti (rozlišení dosahuje asi 23 metrů).

Textura jižní polární čepičky, která nikdy nemizí, a vrstevnatého polárního terénu.

Na těchto záběrech vidíme dosti různorodé detaily: mozaikový snímek okolí jižního pólu, pseudobarevný pohled na oblaka, jež kondenzovala v oblasti Tharsis, a snímek marsovské prašné bouře, pořízený v modrém světle.

 
 

 
Kdy poletí Mir nad Prahou?
 
Přesný směr letu kosmické stanice Mir je uveden v tabulce (W = západ, E = východ, N = sever, S = jih). Bude mít podobu jasné hvězdy, která se bude neslyšně pohybovat mezi hvězdami. Časy přeletů a maximální výšky nad obzorem jsou přibližné a v rámci několika minut platí pro všechna města České republiky. Zdroj NASA.